Masha Gessenová: Muž bez tváře. Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina [2. vydání] by Akropolis

Masha PutinVladimiravzestupMPutinaVladimiravzestupNEUVBEZMUŽGessenováTVÁEashaGessenováa akropolis

MASHA GESSENOVÁ

MASHA GESSENOVÁ MUŽ BEZ TVÁŘE NEUVĚŘITELNÝ VZESTUP VLADIMIRA PUTINA

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Gessen, Masha, 1967— [Man without a face. Česky] Muž bez tváře : neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina / Masha Gessenová ; z anglického originálu The man without a face ... přeložil Marek Sečkař. — Vydání druhé. — Praha : Akropolis, 2022 Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978-80-7470-442-0 (brožováno) * 32-051 * 328/329 * 929 * (470+571) * (048.8) — Putin, Vladimir Vladimirovič, 1952— — prezidenti — Rusko — 21. století — Rusko — politika a vláda — od 1991 — monografie 32 — Politika [15] 929 — Biografie [8] Masha Gessen The Man without a Face: The unlikely Rise of Vladimir Putin Copyright © 2012 by Masha Gessen © Translation Marek Sečkař, 2016 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2016 © Filip Tomáš — Akropolis, 2022 ISBN 978-80-7470-442-0 ISBN 978-80-7470-443-7 (MOBI) ISBN 978-80-7470-444-4 (ePUB)

5 PŘEDMLUVA k vydání z roku 2022

Dvacátého srpna 2020 se při letu ze sibiřského Tomsku do Moskvy udělalo Alexeji Navalnému špatně. Letadlo nouzově přistálo v Omsku. Navalnyj byl hospitalizován a později přepraven letecky do Berlína, kde strávil několik týdnů v kómatu a několik dalších měsíců se potom znovu učil mluvit, psát a chodit. V tu dobu se spolu s organizací investigativních novinářů Bellingcat snažil přijít na to, co se mu stalo. Dokázali, že byl otráven variantou novičoku, chemické látky, kterou vyvinula ruská armáda. Také dokázali, že pokus o vraždu byl dílem skupiny agentů z FSB — tajné policie —, kteří Navalného sledovali už dva roky. Stejní agenti se lepili na paty rovněž spisovateli Dmitriji Bykovovi, který přežil pokus o otrávení v roce 2019, politikovi Borisi Němcovovi, který byl zastřelen v roce 2015, a nejméně třem dalším aktivistům, kteří zahynuli během několika let před otrávením Navalného. V rámci FSB operovala skupina, jejímž úkolem bylo zabíjet Putinovy politické protivníky. Teď pro to existovaly konkrétní důkazy — výsledky Navalného krevních testů, jména jeho neúspěšných zabijáků, a dokonce i telefonní hovor jednoho z nich s Navalným, který byl v podstatě přiznáním viny. To byl konečně nevyvratitelný

6 důkaz tvrzení, pro něž jsem v této knize před deseti lety shromáždila důkazy nepřímé: že Putinův režim zabíjí své kritiky, nejčastěji tím, že jim podává jed. Když jsem tento rukopis v roce 2011 dokončovala, v Rusku zrovna probíhaly bezprecedentní masové protesty. Tehdy se všeobecně rozšířil jeden obrat, se kterým přišel Navalnyj. Nazval režim „stranou podvodníků a zlodějů“. Z té fráze jsem neměla moc dobrý pocit. Vyjadřovala sice to, jak většina lidí režim vnímá — jako cosi malicherného a obscénního, co je definováno výhradně korupcí a chamtivostí —, ale já jsem si říkala, že ta slova ten režim jakýmsi podivným způsobem přikrášlují. Moje největší výhrada vůči Putinovi nespočívala v tom, že krade a hromadí bohatství; problémem bylo, že zabíjí lidi, jednak tím, že rozpoutává války a jednak tím, že vypouští do terénu zabijáky. Když Navalnyj znovu nabyl schopnosti mluvit, zeptala jsem se ho na to v rozhovoru pro časopis New Yorker: Není na čase přestat říkat, že Putin je podvodník, začít mu říkat vrah? Navalnyj odpověděl, že ne: „Zabíjí proto, aby ochránil své bohatství.“ Byl přesvědčený, že definujícím rysem režimu není krutost, ale chamtivost. V lednu 2021 se Navalnyj vrátil do Ruska, při příjezdu byl zadržen a na základě vykonstruovaných obvinění zatčen. Lidé protestovali a úřady ostře zakročily. Na jaře Navalného nejbližší spojenci požádali lidi, aby přestali protestovat, protože riziko je příliš velké a přínos veškerý žádný: bylo jasné, že Navalnyj zůstane za mřížemi, dokud bude Putin u moci. Mezitím úřady postavily mimo zákon Navalného organizaci; všichni její hlavní aktivisté byli buď v exilu, nebo ve vězení. Zásah pokračoval ve zcela bezprecedentní míře po celý zbytek roku 2021. Nezávislá média i jednotliví žurnalisté byli prohlášeni za „zahraniční agenty“; mnozí z nich museli také ze země utéct. Protest v jakémkoli běžném smyslu se stal nemožným: lidé začali být zatýkáni už za pouhé

Tisíce lidí byly zatčeny za to, že se proti válce vyslovovaly, třebaže „vyslovovat se“ je příliš silné slovo: byli zadrženi pouze za to, že přišli na Puškinovo náměstí v Moskvě a tiše tam v noci stáli; byli zatčeni za to, že drželi cedule s nápisy, což byl až dosud povolený způsob protestu (pokud při tom byli sami). Většina mých přátel a nejméně čtvrt milionu dalších Rusů ze země uprchli, hnal je pocit studu a taky strach, že by je nepustili ven, kdyby otáleli příliš dlouho. Žurnalisté, představitelé nevládních

7 zmiňování protestů na sociálních sítích, anebo i za to, že se pouze shromažďovali, a ani přitom neprovolávali žádná hesla a nedrželi žádné transparenty.Dvacátého prvního února 2022 přednesl Putin v televizi dlouhý nesouvislý projev, v němž tvrdil, že Ukrajina není skutečný stát — v jeho verzi dějin je to fikce, kterou po Ruské revoluci vymyslel Vladimir Lenin —, a že její vláda je banda radikálních nacionalistů, kteří jsou jen loutkami v rukou Západu a utlačují etnické Rusy a rusky hovořící obyvatele. O tři dny později zahájilo Rusko totální útok na Ukrajinu. Ruská letadla bombardovala Kyjev, Charkov, Oděsu, Lvov a další města, do země vtrhly ruské tanky a ruské jednotky obsadily Cherson, Mariupol, Černihiv a předměstí Kyjeva. Když se v dubnu musely od Kyjeva stáhnout, zanechaly po sobě masové hroby a ulice poseté těly lidí popravených z bezprostřední blízkosti, s rukama spoutanýma za Najednouzády.bylo jasné, že ten poslední a nejtvrdší zásah bezpečnostních složek v Rusku byl jen přípravou na to, co se děje nyní, v průběhu nové války. Týden po začátku totální invaze byla v Rusku zakázána nebo aspoň zablokována všechna zbývající nezávislá média; Duma odhlasovala zákon, podle něhož je šíření „nepravdivých“ informací o „speciální operaci“ na Ukrajině považováno za zločin trestatelný až patnácti lety vězení — pokud válku nazýváte „válkou“, můžete skončit za mřížemi.

8 organizací, univerzitní profesoři — odcházející lidé představovali ruskou občanskou společnost ve stavu, v jakém se v té době nacházela. Byla jsem jak v Moskvě, tak v Kyjevě, pár týdnů předtím, než totální invaze začala. Zdálo se, že tam, ani tam nikdo nevěří, že by něco takového bylo možné — ani ne tak proto, že by nevěřili důkazům, ale proto, že představa války byla doslova neuvěřitelná. A válka byla nadále nepředstavitelná, nemyslitelná — dokonce i poté, co začala. Moji přátelé v Rusku začali říkat Putinovi „šílenec“. Otázka, kterou jsem nejčastěji slyšela od kolegů na Západě, zněla „Copak se Putin zbláznil?“. Podobně jako otázka, která ho na Západě provázela v prvním desetiletí jeho vlády i později — „Kdo je vlastně pan Putin?“ —, i tato byla úplně scestná. Putin nám od samého začátku říkal, kdo je. Tato kniha hovoří z větší části právě o tom, o tom, co si můžeme a co bychom si měli uvědomit, pokud budeme naslouchat tomu, co se rozhodl světu sám o sobě říct. Také řekl světu něco o tom, v jakém vesmíru žije. Je to vesmír, v němž od chvíle rozpadu Sovětského svazu, události, kterou Putin nazval „největší geopolitickou katastrofou naší doby“, bylo Rusko neustále ponižováno. Když estonský prezident Lennart Meri na jednání Evropské unie v roce 1994 prohlásil Sovětský svaz za „okupanty“, Putin, tou dobou petrohradský byrokrat, vstal a odešel z místnosti. O dvacet osm let později jako prezident zahájil válku, jejímž cílem bylo znovu okupovat Ukrajinu — a jeho vláda kriminalizovala užívání termínů jako „okupace“, „invaze“ a „válka“. Ve svém vlastním vesmíru je Putin více nežA nejenžekonzistentní.námPutin celou dobu říkal, že jeho cílem je obnovit ztracenou imperiální slávu Ruska, také dával jasně najevo, jaké k tomu hodlá využít prostředky. Tato kniha popisuje jeho cestu k moci, potom až na sám vrchol, a potom k ještě větší moci, když v roce 1999 rozpoutal v Čečensku novou válku. O té válce jsem psala, a tak jsem

9 nebyla překvapená, když jsem spatřila fotografie z Buči, které šokovaly celý svět. Viděla jsem, jak se ruské jednotky záměrně a systematicky zaměřují na civilní obyvatelstvo; psala jsem o tom, jak lidé mizí, jak jsou bez soudu popravováni, jak se stávají obětí znásilnění; viděla jsem, jak z celých měst zůstávají jen betonové kostry. Také jsem viděla, jak vojáci a důstojníci dostávají vyznamenání za páchání válečných zločinů. Tímto způsobem vedlo Rusko válku. Zatímco se Putin připravoval k útoku na Ukrajinu, Spojené státy mu vyhrožovaly sankcemi. A když sankce přišly, působily spektakulárně. Během pár dnů bylo Rusko odříznuto od západních finančních systémů a velké korporace — od McDonald‘s a Coca-Coly až po Apple a IKEA a také výrobce aut, vlaků a letadel — se z Ruska stáhly. Nezaměstnanost prudce vzrostla, rubl se zhroutil a navzdory vládní kontrole médií propukla i jistá nákupní panika. Většina Rusů — ti, kteří utrácejí většinu svého příjmu za jídlo — pocítila ničivé účinky sankcí okamžitě: životní náklady vyletěly vzhůru a z lékáren zmizely základní léky. Potom ale jako by se rubl začal vzpamatovávat, hlavně proto, že základem ekonomiky režimu není mezinárodní obchod, nýbrž export plynu a ropy. Západoevropští lídři prohlásili, že vzdát se ruského plynu by bylo nemožné — čímž chtěli říct, že by to bylo velmi drahé. Jen velmi pomalu začala západní Evropa a Spojené státy hledat způsob, jak se odříznout od energetických dodávek z Ruska. V době, kdy píšu tato slova, se představa, že by se něco takového mohlo stát, jeví jako mlhavá a vzdálená. Pokud bude Rusko přinuceno zastavit dodávky plynu a ropy Západu, jeho ekonomika utrpí strašlivý úder — jenže ani to Putina nezastaví. Bude ve válce pokračovat bez ohledu na náklady — pokud jde o peníze, i pokud jde o lidské životy. Navalnyj se mýlil: konečným cílem veškerého Putinova snažení je brutalita, dominance, neomezená moc. Bohatství představuje pouze válečnou kořist a prostředky.

Veřejná rétorika obklopující západní sankce uvalené na Rusko šíří ještě jeden nesprávný předpoklad: že ekonomický nátlak může uspíšit pád režimu. Jenže Rusové nepovstanou a vládu nesvrhnou: jednak proto, že protest představuje v totalitním státě značně nepravděpodobnou reakci na ekonomické potíže a jednak proto, že jakýkoli protest by byl brutálně potlačen. Není pravděpodobné ani to, že by elity zosnovaly palácový převrat; Putinův režim se totiž podobá mafiánskému klanu, v němž se boháči, pokud se ocitnou v tísni, začnou navzájem přetlačovat, aby měli k donovi co nejblíž — rozhodně se nespolčí, aby dona svrhli. Nic z toho není novinka. Putin nám řekl a ukázal, kdo je a jaký systém vybudoval; většina západních lídrů a západních médií to odmítala vidět a slyšet. Teď Putin likviduje Ukrajinu, rozbíjí bezpečnostní řád vybudovaný po druhé světové válce a vyhrožuje jaderným úderem. Pokud nám to nadále připadá neuvěřitelné, pak pouze proto, že jsme odmítali vědět to, co jsme vědětTbilisi —mohli.

New York City, duben 2022

7DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA

179

DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA

Volební den, 26. března 2000, jsem strávila v Čečensku. Chtěla jsem se úplně vyhnout dilematu, zda mám ve volbách hlasovat. Považovala jsem je za frašku a kampaň, která je předcházela, mi ze všeho nejvíc připomínala šarádu. Během necelých tří měsíců, jež uplynuly od Jelcinovy rezignace, neučinil Putin jediné politické prohlášení, což bylo ve shodě s jeho strategií: jako by usilování o hlasy voličů bylo pod jeho úroveň. Kampaň sestávala v zásadě z knihy, která ho vykreslovala jako rváče; vedle toho ještě týden před volbami za velkého zájmu médií pilotoval vojenskou stíhačku a přistál s ní na letišti v Grozném. Celé jeho politické poselství jako by se dalo shrnout do slov: „Nezahrávejte si se mnou.“ Přijala jsem proto pozvání tiskového odboru armády, abych informovala o průběhu voleb v Čečensku. Věděla jsem, že ruští důstojníci budou sledovat každý můj pohyb, ale říkala jsem si, že si třeba přece jen budu moci udělat nějaký obrázek o stavu místa, které jsem poměrně dobře znala. Naposledy jsem byla v Čečensku asi o tři měsíce dříve, brzy po uzavření dohody o příměří. Groznyj byl před první čečenskou válkou skoro milionové město, a když skončila, stále ještě v něm zůstávalo aspoň půl milionu obyvatel.

Nás novináře dovedli naši vojenští průvodci k jedné z devíti volebních místností. Dorazili jsme kolem poledne a našli jsme tam celý dav lidí, opět většinou žen, který tam čekal už od svítání. Přišli v naději, že dostanou humanitární pomoc: buď jim někdo slíbil, že se ve volebních místnostech bude rozdávat jídlo a oblečení, anebo je přivedla nějaká fáma. DEMOKRACIE JE DIKTATURA ZÁKONA, hlásal nápis nad vchodem do nízké budovy; jednalo se o slavný Putinův oxymóron, který tam byl vyvěšený v přímém rozporu s volebním zákonem. Žádná humanitární pomoc nebyla na dohled.

180 Docela dobře jsem se tam vyznala: bylo to město rozumné velikosti, kterému dominovalo několik kopců a také výškových budov, podle nichž se člověk vždy dokázal zorientovat. Brzy po bombardování za první války někteří reportéři srovnávali Groznyj s Drážďanami, německým městem, které koncem druhé světové války Britové a Američani téměř vymazali z mapy. Měla jsem pocit, že to srovnání sedí — ale Groznyj si přece jen ještě zachovával své základní rysy. Nyní bylo všechno pryč. Výškové budovy zmizely. Předtím tam byla spousta památníků, ale teď jsem nenašla ani jeden. Město všude vypadalo stejně a také stejně páchlo: spáleným masem a betonovým prachem. Bylo strašlivě, až ohlušujícím způsobem tiché. Horečně jsem hledala cedule, jedinou připomínku lidského života a mezilidské komunikace: KAVÁRNA, INTERNET, AUTODÍLY, TADY ŽIJÍ LIDÉ. Ten poslední nápis si lidé dávali na domy v naději, že tím zabrání střelbě a rabování. Po městě, které již neexistovalo, bylo instalováno pár tlampačů, které lidi zvukem upozorňovaly na polohu volebních místností a také polních kuchyní, které tam zřídilo federální Ministerstvo pro mimořádné události. Lidé — většinou to byly ženy — chodili ulicemi po dvou nebo po třech; šli za zvukem k nejbližšímu tlampači, přičemž polévka je jistě zajímala mnohem víc než volební místnost.

hodin později jsem u volební místnosti v jiné části města viděla, jak se z dálky blíží nějací lidé. Běžela jsem k nim, ještě než mě doprovod stačil zastavit; doufala jsem, že narazím na nějaké obyvatele Grozného mimo volební místnosti. Byli celkem tři; dva z nich byli velmi staří a už jsem je potkala u první volební místnosti. Táhli za sebou prázdné vozíky. Řekli mi, že jakmile autobus s novináři odjel, místní funkcionáři jim řekli, že žádná humanitární pomoc nebude. Celé hodiny pak šli pěšky zpět na místo, které bylo kdysi jejich domovem. Využila jsem krátkého okamžiku, kdy byli průvodci mimo dohled, a zeptala jsem se těch lidí, proč se do Grozného vrátili. Ti dva staří přikázali mladé ženě, aby mi vyprávěla svůj příběh. Odporovala, říkala, že nemá smysl o tom mluvit, ale nakonec se je neodvážila neposlechnout. „Přišli jsme sem pro těla našich příbuzných. Vzali nás k nim. Všichni byli spoutaní drátem. Ale nemohli jsme najít jednu hlavu.“ Celkem osm členů rodiny patřilo k těm tisícům lidí, které ruští vojáci zatkli a potom bez soudu popravili. Žena a její nejbližší rodinní příslušníci odešli z Grozného už několik měsíců předtím a bydleli u příbuzných v jedné vesničce. Těch osm příbuzných nemělo na cestu z města peníze: kdykoli člověk procházel přes kontrolní stanoviště ruských vojáků, musel platit. Zatímco jsme hovořili, přišla k nám jiná žena a za ní dvě její neteře: bledé osmileté děvčátko a nevrle se tvářící dospívající dívka. „Jejich otec zahynul při ostřelování,“ řekla. „Jejich matka to nepřežila

181

Přišla za mnou jedna stará žena a požádala mě, abych napsala, že musí žít na „Volilaulici.jste?“ zeptala jsem se. „Volila,“ odpověděla. „Pro koho jste hlasovala?“ „Nevím,“ odpověděla. „Neumím číst. Měla jsem lístek a strčila jsem ho O několiktam.“

182 a jejich babička taky zemřela. Holky je pohřbily na dvoře. Včera jsme vykopaly otce, omyly jsme ho, ale chlapi se ho bojí odnést na hřbitov, tak pořád leží doma.“ Chtěla po starší dívce, aby ten příběh potvrdila, ale ta začala plakat a odvrátila se. Ti lidé mi řekli, že dali hlas jedné lidskoprávní aktivistce, která se v konečném součtu umístila tak nízko, že se o ní většina médií ani nezmiňovala. Viděla jsem ale mezi Čečenci také hodně lidí, kteří hlasovali pro Putina. „Války mám plné zuby,“ řekl mi v Grozném jeden muž středního věku. „Už mě nebaví, jak si mě gangsteři předávají jako štafetový kolík.“ Rozhlédla jsem se: nacházeli jsme se ve čtvrti, kde dřív stály hlavně rodinné domy; teď tam byly jen prázdné parcely oddělené kovovými ploty. „Copak Putin nezpůsobil tohle všechno?“ zeptala jsem se. „Válka trvala už deset let,“ odpověděl ten muž, přičemž přeháněl jen docela málo: první ozbrojené povstání v Čečensku propuklo roku 1991. „Co mohl změnit? Potřebujeme silnou moc, moc, která je jednotná. My zkrátka potřebujeme někoho, kdo by za nás rozhodoval.“ Mezi těmi deseti málo známými kandidáty, kteří se zoufale snažili Putinovi ve volbách konkurovat, byl také jeden Čečenec, moskevský milionář a developer, který poslal do čečenských uprchlických táborů před volbami celé tuny mouky. „Nemá smysl pro něho hlasovat,“ řekl mi čečenský zástupce ředitele jednoho z těch táborů, který se nacházel v sousedním Ingušsku. „Mohl bych ho volit, ale v Rusku pro něj nikdo hlasovat nebude.“ Byl rozhodnutý dát svůj hlas Putinovi: „Je to dobrý muž. Tohle nám neudělal jen on sám. Byla tam spousta dalších, kteří chtěli znovu do války.“ Nadřízený toho muže, vrásčitý padesátník jménem Chamzat, mi řekl: „Říkají, že budou volit Putina, protože stejně bude prezidentem tak jako tak.“ Chamzat strávil za první čečenské války dvacet devět

183 dnů v ruském zajetí; stále měl na hlavě dvě jizvy a v lopatce důlek, jak ho někdo praštil pažbou pušky. Ukázal mi fotografii svého syna, šestnáctiletého mladíka s odulými rty a kučeravými vlasy, který byl teď sám v ruském zajetí. Chamzat zjistil, v kterém táboře chlapce drží, ale jeho věznitelé požadovali výkupné tisíc dolarů — což byla zcela běžná praxe na obou stranách konfliktu. Chamzat mi neřekl, jak se situace vyvíjela dál, ale prozradili mi to další obyvatelé uprchlického tábora: uspořádali v táboře sbírku, ale podařilo se jim dát dohromady sotva desetinu požadované částky, a tak byl chlapec stále ještě v zajetí. Tábor se rozkládal na pláni, jež byla plná vyřazených vojenských stanů, a také tam stál vlak o deseti vagonech. To bylo při nedostatku vyhovujícího ubytování poměrně běžné řešení; sama jsem bydlela ve vojenském vlaku v městečku o kus dál. Chamzat měl také kancelář ve vlaku. Na vnější stěně vagonu byl vylepený papír s nadpisem „Umístěni ve vězení v Naurské, později převezeni do nemocnice v Pjatigorsku“, a pod ním byl ručně psaný seznam jednašedesáti jmen. Vedle jmen stály číslice označující věk — šestnáct až dvaapadesát let. Jednalo se zřejmě o vězně, kteří byli přesunuti do nemocnice, ještě než do nejznámější věznice v Čečensku přišli na návštěvu novináři. Ten seznam sestavil nějaký další vězeň; asi doufal, že to lidem pomůže najít ztracené příbuzné. K jednomu jménu někdo modrou propiskou připsal poznámku „zabit“. Podle vojenských předpisů jsem musela trávit většinu času ve společnosti uniformovaných Rusů. Mnohem raději bych ale byla na čečenské straně — ani ne tak proto, že jsem s jejich věcí víc sympatizovala, ale protože mě vyčerpávala atmosféra neustálého strachu mezi ruskými vojáky. Denně docházelo k přepadům a mladí odvedenci ani jejich velící důstojníci si nikdy neoddechli, přestože se každý večer zpíjeli do němoty. Všude kolem nás se střílelo i ve dne, dokonce i v den voleb. Jednou jsem se chtěla vydat do jedné kdysi hustě osídlené čtvrti

obvodu v Grozném, který byl nově jmenován ruskou stranou, pěl na Putina neustále chválu. „Dnes se v Rusku dostal k moci zlatý člověk,“ říkal. „Pevný člověk.“ Před volbami místní organizátoři pročesávali sklepy v celé čtvrti a sestavovali seznamy voličů. Dospěli k číslu 3 400 a dostali právě tolik volebních lístků, ale už v poledne jim došly. „Říkal jsem jim, že tady budou další lidé,“ stěžoval si představitel obvodu, „ale oni mě neposlouchali! Odkud se ale všichni ti lidi vzali? Přece nevylezli ze země!“ Ve skutečnosti ti lidé opravdu vylezli ze země, nejen v tom smyslu, že žili ve sklepech svých zdemolovaných domů, ale také v tom smyslu, že hodně lidí, kteří přišli volit — většinou to byly staré ženy — přišli do volební místnosti každý se dvěma nebo třemi pasy, svým vlastním a dále pasy svých rodinných příslušníků, o nichž zřejmě doufali, že jsou dosud naživu. Kdo pas neměl, mohl volit pomocí zvláštního formuláře, což ale znamenalo, že jeho vlastní doklady mohl jinde použít někdo jiný. Svoji teorii jsem si ověřila, když jsem putovala z jednoho okrsku do druhého: kamkoli jsem přišla, všude mě nabádali, abych volila, buď se svými moskevskými doklady, nebo i bez nich. Před začátkem druhé války mělo Čečensko oficiálně 380 000 obyvatel. V době voleb dosáhl počet jmen na volebních seznamech čísla 460 000:1 přispěla k tomu nejen přítomnost ruských vojáků, ale také ony mrtvé duše, jejichž skutečné nebo imaginární pasy se při volbách používaly. Putina volilo necelých třicet procent voličů, což bylo

184

Grozného a moji průvodci se mi to snažili rozmluvit. „Stejně tam nikdo není,“ naléhal jeden z nich. „Tak proč byste tam chodila? Všechny nás akorát odpojí.“ Tím myslel zabijí. Tihle vojáci — kteří všichni na rozkaz svých velitelů hlasovali pro Putina — měli mít údajně Groznyj pod kontrolou. Rusové tam ale měli ztráty na životech den co den ještě po mnoho Představitellet.jednoho

185 nejméně v celém Rusku. Celkově ale muž bez tváře, který neměl žádnou politickou platformu a nevedl žádnou kampaň, získal v prvním kole přes padesát dva procent hlasů, takže se druhé kolo ani nemuselo Sedméhokonat.2

května 2000 byl Vladimir Putin inaugurován prezidentem Ruska. Striktně řečeno se jednalo o první takový ceremoniál v dějinách: Jelcin byl do prvního období zvolen v době, kdy bylo Rusko ještě součástí Sovětského svazu. Putin měl tedy příležitost zrežírovat rituál podle svých představ. Ceremoniál se měl původně konat v moderním Státním paláci v Kremlu, kde dříve pořádala své sjezdy komunistická strana a Jelcinova vláda tam organizovala konference, ale na Putinův popud byl přesunut do historického Velkého paláce, který kdysi obývali carové.3 Putin kráčel sálem po dlouhém červeném koberci, při chůzi pohupoval levou rukou, zatímco pravičku měl mírně pokrčenou v lokti a podivně nehybnou — na tuto zvláštní pózu si ruští televizní diváci brzy zvykli, zatímco jednoho amerického pozorovatele vedla ke spekulaci, že Putin buď utrpěl trauma při porodu,4 anebo měl prenatální mozkovou příhodu. Sama bych spíše řekla, že to není nic jiného, než jak to vypadá: manýra člověka, který všechny veřejné úkony provádí mechanicky a s nechutí, každým krokem dává najevo, že je neustále ve střehu, a současně tím postojem vyjadřuje i svoji nesmírnou agresivitu. Rusové vnímali jeho chůzi také jako pubertální pózu, stejně jako zvyk nosit hodinky na pravé ruce, přestože je pravák. Tato móda se okamžitě uchytila mezi byrokraty na všech úrovních a největší výrobce hodinek v zemi, sídlící v Tatarstánu, brzy uvedl na trh nový model nazvaný Kremelské hodinky pro leváky.5 Hned první vyrobený kus poslal do Moskvy jako dárek Putinovi. Putin ale na veřejnosti nikdy levné hodinky

186 ruské výroby nenosil, přestože jinak své časomíry v následujících letech pravidelně střídal. Nejčastěji byl fotografován s typem Patek Philippe Perpetual Calendar z bílého zlata za 60 000 dolarů.6 Na inauguračním ceremoniálu bylo patnáct set pozvaných hostů, z nichž velké množství přišlo v uniformách. Jeden host stojí za zvláštní zmínku: Vladimir Krjučkov, bývalý šéf KGB a organizátor puče z roku 1991. Reportér na scéně ho popsal jako „starce drobné postavy, který měl potíže stát a vstal jen jednou, když se hrála státní hymna“.7 Krjučkova si každý všiml, protože seděl stranou od ostatních hostů: nebyl to přesně řečeno člen stávající ruské politické elity. Nikdo se ale neodvážil veřejně kritizovat přítomnost muže, který se pokusil silou potlačit ruskou demokracii. Strávil sedmnáct měsíců ve vězení, než ho parlament v roce 1994 amnestoval. Většina novinových zpráv se o jeho přítomnosti na inauguraci vůbec nezmínila a přední ekonomický list Kommersant mu věnoval dvacátý z celkem třiceti čtyř odstavců. Kdyby novináři dokázali předvídat budoucnost, pravděpodobně by mu věnovali mnohem větší prostor, protože Rusko neprožívalo pouze změnu vůdce, ale počátek nového režimu — režimu, který Krjučkov přišel osobně přivítat. Jen o pár měsíců dřív, 18. prosince 1999 — dva týdny předtím, než se stal úřadujícím prezidentem — hovořil Putin na banketu připomínajícím založení sovětské tajné policie. Jednalo se o obskurní profesní svátek, který ale v následujících letech nabyl na význačnosti, dokonce tak dalece, že se na ulicích začaly vyvěšovat transparenty a o oslavách podávala zprávy televize. „Chci vám všem oznámit,“ prohlásil Putin na banketu, „že skupina důstojníků FSB vyslaných jako tajní agenti do federální vlády úspěšně splnila první úkol.“8 Sál plný hlavounů od tajné policie řval smíchy. Putin se to později snažil bagatelizovat jako vtip, téhož dne dal ale obnovit pamětní desku na sídle FSB, která světu

187 připomínala, že tam pracoval Jurij Andropov, jediný šéf tajné policie, který to dotáhl až na generálního tajemníka komunistické strany. Jelikož kampaň za Putinovo zvolení a Putin sám jako by existovali nezávisle na sobě, v době od prosince až do květnové inaugurace se Putin na veřejnosti příliš neprojevoval. Vybral si svého předsedu vlády, muže, jehož mohutná postava, dunivý bas, hollywoodské vzezření a dokonalý úsměv zakrývaly minimální politické ambice. Michail Kasjanov jako by měl papírování v kostech: prošel všemi možnými pozicemi na několika sovětských ministerstvech, potom se bez potíží vpravil do nových poměrů a pracoval pro různé ministry v několika Jelcinových vládách. Nyní byl čerstvě ministrem financí. „Zavolal mi 2. ledna,“ jen tři dny po Jelcinově rezignaci, řekl mi Kasjanov. „Předložil mi podmínky mého jmenování. Řekl: ‚Jestli se mi nebudete plést pod nohy na mém území, tak nám to bude klapat.‘“9 Kasjanov neměl žádné zkušenosti s pouličním výrazivem, a ta formulace ho zasáhla mnohem víc než samotný obsah Putinova sdělení. Ústava dávala předsedovi vlády rozsáhlé pravomoci v řízení uniformovaných složek; Putin mu ale říkal, že pokud chce být předsedou vlády, těch pravomocí se bude muset vzdát. Kasjanov na to bez řečí přistoupil a na oplátku Putina požádal, aby mu umožnil pokračovat v plánovaných ekonomických reformách. Putin souhlasil a jmenoval ho úřadujícím premiérem s tím, že hned po inauguraci ho jmenuje řádným předsedou vlády.Kasjanov v podstatě převzal fungující vládu, zatímco Putin si začal připravovat své „území“, jak tomu říkal. První dekret, který jako úřadující prezident vydal, zajišťoval Borisi Jelcinovi imunitu před trestním stíháním. Jeho druhý dekret definoval novou ruskou vojenskou doktrínu: opouštěla starý princip, podle něhož země neměla použít jaderné zbraně jako první, a místo toho zdůrazňovala právo Ruska

188 použít je proti agresorům, „pokud byly vyčerpány nebo shledány neúčinnými všechny ostatní prostředky vedoucí k vyřešení konfliktu.“ Brzy nato Putin dalším dekretem znovu zavedl povinná vojenská cvičení pro záložáky (všichni tělesně zdatní muži byli považováni za vojáky v záloze) — praktiku, jež byla k velké úlevě ruských manželek a matek zrušena po stažení vojsk z Afghánistánu. Dva ze šesti paragrafů dekretu podléhaly utajení, což možná naznačuje, že stanovovaly, zda budou záložáci vysláni rovněž do Čečenska. O pár dní později vydal Putin nařízení, které čtyřiceti vládním ministrům a jiným úředníkům umožňovalo utajovat jisté informace, což bylo přímým porušením ústavy. Také obnovil povinný vojenský výcvik na středních školách, státních i soukromých: tento předmět, v němž se chlapci učili mimo jiné sborku a rozborku kalašnikova, byl zrušen v době perestrojky. Celkem šest z jedenácti dekretů, jež Putin vydal za první dva měsíce ve funkci úřadujícího prezidenta, se týkalo armády. 27. ledna Kasjanov oznámil, že výdaje na obranu vzrostou o padesát procent10 — a to v zemi, která stále ještě nedokázala dostát svým mezinárodním peněžním závazkům a kde většina obyvatelstva čím dál víc chudla. Kdyby někdo v Rusku nebo v zahraničí dával aspoň trochu pozor, všiml by si hned v prvních týdnech Putinova světského panování základních znaků nového režimu. Země však měla plno práce s volením imaginárního prezidenta a zbytek západního světa nezačal její volbu zpochybňovat ještě celá léta. V době před Putinovou inaugurací jsem byla opět v Čečensku: vzhledem k tomu, co se dělo v politice a v politické žurnalistice, jsem zoufale potřebovala cítit, že dělám něco smysluplného. Politický systém celé země se mi hroutil před očima a skutečnost, že se mi dosud daří

189 provádět průzkum a publikovat reportáže, které považuji za důležité, jsem považovala za velké štěstí. Tentokrát jsem byla v Čečensku s vojenskými důstojníky a nezávislými dobrovolníky hledajícími pohřešované ruské vojáky, kteří zmizeli při bojových operacích. Tou dobou jich bylo asi tisíc a polovina z nich byla nezvěstná už od poslední války. Z Čečenska jsem se vrátila zrovna o víkendu, kdy se konala inaugurace. Druhý den po mém návratu do redakce, což byl současně Putinův druhý den ve funkci prezidenta, vtrhly do ústředí korporace Media-Most speciální policejní jednotky. Společnost Media-Most patřila Vladimiru Gusinskému a spadal pod ni i můj časopis. Desítky mužů v maskáčích a černých pletených kuklách na hlavě, vyzbrojených krátkými samopaly, vniklo do kanceláří čerstvě zrenovované budovy jen asi kilometr a půl od Kremlu. Zmlátili několik zaměstnanců a na náklaďácích z kanceláří odvezli spoustu papírů. Prokuratura, prezidentská kancelář a finanční policie potom činily zmatená a matoucí prohlášení, když se zátah snažily zdůvodnit: řekly, že měly podezření na daňové úniky; řekly, že měly podezření, že se vlastní ochranka společnosti Media-Most nechová v souladu se zákonem; řekly dokonce, že měly podezření, že mediální společnost špehuje své vlastní novináře. Příčina zátahu však byla jasná každému, kdo se v devadesátých letech v Rusku zabýval podnikáním: ten zátah znamenal hrozbu. Za takovými akcemi obvykle stály skupiny organizovaného zločinu, které jimi dávaly najevo, kdo je pánem — a kdo má větší vliv u policie. Tento zátah se ale v několika ohledech vymykal: jeho rozsah (spousty policistů a celé náklaďáky dokumentů), jeho lokace (centrum Moskvy), jeho načasování (za denního světla) i jeho terč (jeden ze sedmi nejvlivnějších podnikatelů v zemi). Neobvyklý byl také údajný iniciátor, jehož sdělovací prostředky skupiny Media-Most identifikovaly jako Vladimira Putina. On sám tvrdil, že o zásahu neměl tušení.11 Ve chvíli, kdy probíhal, se

190 zrovna v Kremlu setkal s Tedem Turnerem: vzpomínali na Hry dobré vůle, které se v Petrohradě konaly v devadesátých letech, a debatovali o budoucnosti médií. Na měsíce, jež následovaly po zátahu na ústředí skupiny Media-Most, se těžko vzpomíná, a také se to období obtížně popisuje: čas mezi okamžikem diagnózy a chvílí, kdy se dostaví nevyhnutelné vyústění, doba mezi dnem, kdy jste se dozvěděli, jak příběh skončí, a dnem, kdy konec přijde. Myslím, že těch asi sedmdesát lidí, kteří pracovali v mém časopisu, a ty další stovky lidí, kteří pracovali v Gusinského deníku a v jeho televizní stanici NTV — ti všichni už v den zátahu věděli, že je to začátek konce největší soukromé mediální společnosti v Rusku. Pracovali jsme však dál, jako by se nic nestalo, jako by potíže společnosti představovaly jen další příběh, o němž musíme informovat. Nevzpomínám si už, jak jsem se dověděla o zatčení Vladimira Gusinského, k němuž došlo 13. června. Možná jsem o tom slyšela z rádia v autě, ale to se mi zdá nepravděpodobné: v roce 2000 to bylo mé druhé léto, co jsem po Moskvě jezdila na kole. Kolo bylo tehdy v městské dopravě žhavou novinkou, dokonce jsem zrovna v červnu pracovala na reportáži o městské cyklistice. Možná jsem se o tom zatčení doslechla od kolegy. Možná mi to zavolal nějaký kamarád. Nejdůležitější na té zprávě však nebyla sama skutečnost, že byl zatčen jeden z nejvlivnějších lidí v zemi, který byl shodou okolností mým chlebodárcem, ale že byl zatčen na základě obvinění ve spojitosti s privatizací společnosti jménem Russkoje Viděo. To byl příběh, o kterém jsem chtěla psát. Russkoje Viděo byla televizní produkční společnost, která dříve patřila petrohradskému podnikateli Dmitriji Rožděstvenskému. Ten byl nyní již dva roky ve vězení. Jeho příběh jsem nějakou dobu sledovala, ale

191 vůbec jsem ho nechápala. Začalo to v době, kdy jsem se vydala do Petrohradu, abych napsala o zavraždění Galiny Starovojtovové. Mé zdroje ve městě — včetně asistenta Starovojtovové, který vražedný útok přežil — trvaly na tom, že mám zajít k jednomu staršímu manželskému páru, který žil v prostorném komfortním bytě na Gribojedovově kanálu. Během několika setkání, jež proběhla v rozmezí pár měsíců, mi ti lidé pověděli příběh svého syna Dmitrije Rožděstvenského, vzdělaného čtyřiačtyřicetiletého televizního producenta, kterému se za starosty Sobčaka dobře dařilo (pomáhal mu vést kampaň za znovuzvolení) a který byl nyní ve vězení. Jako by se někdo rozhodl, že Rožděstvenského dostane. Nejprve byl v březnu 1997 podroben daňové kontrole. Potom mu v květnu přišel dopis od místní tajné policie, v němž stálo, že vysílač jeho televizní stanice, který byl částečně jeho vlastnictvím, představuje riziko pro státní bezpečnost. Následně byl Rožděstvenskij opakovaně vyslýchán v souvislosti se Sobčakovým případem. „Podezřívali Dmitrije, že pral Sobčakovi jeho špinavé peníze,“ řekla mi jeho matka. „Dmitrij měl ale štěstí: Sobčak jeho společnosti nikdy nic nezaplatil, dokonce ani peníze, které jí dlužil za produkci a odvysílání jeho volebních spotů.“ V březnu 1998 byl Dmitrij Rožděstvenskij konečně obviněn z daňových podvodů. Tentýž měsíc během jediné noci provedl zvláštní tým prokuratury domovní prohlídku u jednačtyřiceti lidí, kteří byli s Rožděstvenského společností nějak spojení, dokonce i u nezávislých spolupracovníků.„Teprvev tu chvíli se do něj pořádně pustili,“ řekla mi stará paní Rožděstvenská. Jejího syna téměř denně předvolávali k výslechu, v jeho bytě, kanceláři i na chatě prováděli opakované domovní prohlídky. V srpnu 1998 měla jeho manželka mozkovou mrtvici. „Byli jsme zrovna na chatě,“ řekla mi jeho matka. „Každý den chodil na výslechy a nikdy

V září 1998 byl Dmitrij Rožděstvenskij obviněn z podvodu a zatčen. Poprvé jsem se s jeho rodiči setkala o dva měsíce později. V průběhu následujících dvaceti měsíců jsem Rožděstvenské několikrát navštívila a oni mě pokaždé informovali, co je v případu jejich syna nového. Dmitrije přesouvali z jedné věznice do druhé; nejprve byl v Moskvě a potom ve věznici tajné policie nedaleko Petrohradu. Obvinění, jež proti němu byla vznesena, byla dosti nejasná. Nejprve ho obvinili, že zpronevěřil auto, potom že zpronevěřil peníze z reklamní smlouvy, a potom, že si přivlastnil peníze na výstavbu domova důchodců. Pokud jsem věci správně chápala, jeho podnikání a rodinné záležitosti byly tak zamotané a navzájem propletené, že by si prokurátoři pravděpodobně vždy našli důvod, proč ho držet za mřížemi. Jedna věc mi ale nebyla jasná: proč by chtěl někdo Rožděstvenského zavřít. Jeho rodiče mi řekli, že je za tím Vladimir Jakovlev, onen muž, který se stal petrohradským starostou po Sobčakovi a teď se Rožděstvenskému údajně mstil za to, že se podílel na Sobčakově volební kampani. Jiní lidé přece ale také podporovali Sobčaka. Udělali snad z Rožděstvenského obětního beránka, protože jiní, jako například Putin, byli nyní příliš mocní, aby se proti nim dalo zasáhnout? Možná. Anebo to bylo tak, že pomstu neinicioval Jakovlev, ale některý z Rožděstvenského bývalých obchodních partnerů, mezi něž patřil i Putin a řada dalších vlivných Petrohraďanů, kteří zřejmě založili televizní společnost nějakým způsobem napojenou na městská kasina? I to je možné. Anebo — jak se domníval asistent Starovojtovové — se jednalo o děsivý případ vydírání ze strany jistého podnikatele, který se marně snažil Rožděstvenského přinutit, aby mu svoji společnost odprodal? Ani to nelze vyloučit.

192 jsme nevěděli, jestli se vrátí. Já sama jsem takové věci dokázala zvládnout — otce jsem měla za Stalina zavřeného třikrát — ale [Dmitrijova manželka] Nataša na to neměla dost sil.“

193 Pořád jsem za Rožděstvenskými chodila, protože jsem nemohla přijít na to, jak mám příběh jejich syna napsat. Čím víc se vyvíjel, tím méně jsem mu rozuměla. Podnikatel, který Rožděstvenského údajně vydíral, byl nakonec zatčen a obviněn z řady nájemních vražd, včetně likvidace náměstka starosty pro územní rozvoj, který byl v roce 1997 zastřelen za denního světla přímo na Něvském prospektu. Jedna věc byla jasná: ať šlo v Rožděstvenského případu o cokoli, nemělo to zřejmě vůbec co do činění s oficiálním obviněním a týkalo se to výhradně způsobu, jakým se tehdy v Petrohradě vedlo podnikání a politika.12 Nyní kvůli tomuto případu a této společnosti, o nichž většina Rusů v životě neslyšela, Vladimir Gusinskij jakýmsi způsobem skončil ve vězení. Začala jsem se znovu probírat vším, co jsem k tomu případu až dosud shromáždila. Většinou se jednalo o právní stížnosti a různé podpůrné materiály k nim, které jsem za poslední dva roky už několikrát procházela. Tentokrát mi ty papíry ale vůbec poprvé začaly dávat jakýsi smysl, přestože případ jsem v nich pořád ještě nenalézala — stejně jako jej tam nedokázali nalézt ani právníci ze skupiny Media-Most. „Nejsou tam žádná obvinění,“ řekla mi zmateně jedna firemní právnička, inteligentní žena středního věku. „Nechápu ani, o jaký zločin by se mělo jednat. Není mi jasné, kde vzali ta čísla, co tady citují. Tady říkají, že sama společnost vznikla nelegálně, ale přitom odkazují na zákon, který s tím vůbec nesouvisí. A i kdyby ta společnost vznikla v rozporu se zákonem, Media-Most s tím nemá nic společného.“13 Media-Most koupil Russkoje Viděo spolu s desítkami dalších regionálních produkčních a vysílacích společností, když budoval celostátní zábavní kanál. Petrohradská společnost nepatřila v tomto kontextu k významnějším médiím, dokonce ani z hlediska reklamy: byla zakoupena především kvůli své obrovské databázi béčkových filmů, které se měly z počátku vysílat, než si kanál vytvoří vlastní produkci.

194 „Bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak smutné,“ řekla mi právnička. „Kéž by byly všechny ruské zločiny takové.“ Tím chtěla říct, že by bylo krásné, kdyby spočívaly jen v tak drobném porušování zákona. Ruské zločiny takové rozhodně nebyly, ale už brzy tak měla vypadat řada ruských právních případů: neumětelsky splácané, plné vnitřních rozporů. Uvědomila jsem si, že moje původní teorie o případu Dmitrije Rožděstvenského byla správná: skutečně se jednalo o něčí osobní pomstu. Viníkem však nebyl stávající petrohradský gubernátor,14 jak se někteří domnívali, ani nějaký vězněný mafiánský boss, jak si mysleli jiní. Zdá se, že se něco velmi, velmi pokazilo mezi Dmitrijem Rožděstvenským a Vladimirem Putinem, který dříve s Rožděstvenským spolupracoval na Sobčakově neúspěšné volební kampani. To by vysvětlovalo, proč poté, co jsem případ sledovala už skoro dva roky, mě prokurátor přímo varoval, když jsem mu 29. února 2000 naposledy zavolala. „Nechte to být,“ řekl mi. „Dejte si říct, Mašo, už se v tom dál nešťárejte, nebo budete litovat.“ O soudních případech v Rusku jsem psala už celá léta, ale nikdo — dokonce ani obžalovaní kriminálníci nebo jejich často doslova nechutní společníci — se mnou nikdy nemluvil tímto způsobem. Co bylo na tom případu tak důležitého a děsivého? Pouze skutečnost, že byl veden na příkaz muže, který byl momentálně úřadujícím prezidentem Ruska. Prokurátor Jurij Vaňušin byl Putinův spolužák z právnické fakulty. Odešel pracovat na prokuraturu hned po univerzitě, právě jako Putin odešel do KGB, když se ale Putin vrátil do Leningradu a začal pracovat pro Sobčaka, Vaňušin se k němu na radnici připojil. A když Putin o šest let později odešel do Moskvy, Vaňušin se vrátil na prokuraturu a stal se vyšetřovatelem se specializací na „velmi významné případy“, což byla skutečná právní kategorie. Rožděstvenského kauza nesplňovala formální kritéria, aby ji bylo možné považovat

195 za „velmi významný případ“, byla ale jednoznačně velmi významná pro jistou velmi významnou osobu. Když se zdálo, že Rožděstvenského případ uvízl na mrtvém bodě, vstoupil do něj další Putinův blízký spolupracovník Viktor Čerkesov, muž, který byl po dlouhém Putinově lobbování a mnoha protestech bývalých disidentů jmenován šéfem petrohradského oddělení FSB. Poté, co finanční kontrola neposkytla žádné podklady pro trestní stíhání, poslal Čerkesov Rožděstvenskému dopis, v němž ho informoval, že vysílač používaný televizní stanicí Russkoje Viděo představuje hrozbu pro národní bezpečnost. Jakmile jej Russkoje Viděo přestalo používat, převzala ho jiná televizní společnost: zřejmě už hrozbu pro národní bezpečnost nepředstavoval.15 O rok později odjel Čerkesov za Putinem do Moskvy a stal se jeho prvním náměstkem ve FSB. Rožděstvenského rodiče doufali, že když se jeho starý přítel Vladimir Putin stal šéfem tajné policie, potom předsedou vlády a nakonec hlavou státu, jejich syn bude z vězení propuštěn. Místo toho Vaňušin případ nadále udržoval při životě, přestože se všechna obvinění rozpadala; neustále přicházel s dalšími, jež byla postavená na stejně chatrných základech, a to mu umožňovalo držet Rožděstvenského ve vězení. Koncem léta 2000 vzal soud konečně v potaz jeho zhoršující se zdravotní stav a až do soudu ho propustil.16 Rožděstvenskij zemřel v červnu 2002 ve věku čtyřiceti osmi let. Z dokumentů, které jsem shromažďovala už skoro dva roky, jsem se nyní dovídala totéž, co se dověděla Natalija Gevorkjanová, když se Putina zeptala na novináře Andreje Babického. „Je to pomstychtivý človíček,“ formulovala to tehdy. Případ Gusinského byl stejně jako případ Rožděstvenského případem osobní pomsty. Gusinskij nepodporoval Putina ve volbách. Byl to přítel a významný obchodní partner moskevského starosty Jurije Lužkova, který byl vůdcem protijelcinovské

Gusinskij strávil ve vězení tři dny. Jakmile byl na kauci propuštěn, odjel ze země, a stal se tak prvním politickým uprchlíkem Putinova režimu — pouhých pět týdnů po jeho inauguraci. Já jsem na rozdíl od svého zaměstnavatele zůstala v Moskvě. A podle všeho jsem byla v pěkné kaši, přesně jak to předpověděl prokurátor Vaňuškin. Napsala jsem článek o případu Russkoje Viděo; vyšel pár dní po Gusinského odjezdu ze země a byl k němu pro ilustraci připojený i ten Putinem podepsaný dokument, který jsem našla. Brzy poté si hned vedle dveří mého bytu postavil štafle jakýsi muž a dvacet čtyři hodin denně tam cosi kutil. „Co to děláte?“ zeptala jsem se pokaždé, když jsem otevřela dveře a zase jsem na něj narazila. „Opravuju,“ zavrčel. O pár dnů později mi přestal fungovat telefon. Telefonní společnost tvrdila, že s tím nemá nic společného, ale trvalo celé dny, než mi ho zase zapojili. Byla to klasická taktika KGB, která mi měla dát na vědomí, že si ničím nemohu být jista a nikdy nejsem sama: tento přístup se nijak nezměnil od sedmdesátých let, kdy se lidem na schodišti běžně usazovaly právě takové gorily a připomínaly jim, že jsou pod dohledem.

196 opoziční koalice. Gusinského televizní stanice vysílala dva dny před volbami pořad o bombových útocích v obytných domech. Gusinského zatčení nemělo ve skutečnosti se společností Russkoje Viděo nic společného; šlo pouze o to, že muž, který zatčení inicioval, případ společnosti podrobně znal — a ten případ byl stejně dobrý jako každý jiný, pokud šlo o to dostat jednoho z nejmocnějších lidí v Rusku za mříže. Pokud byly v zakládacích listinách společnosti nějaké nesrovnalosti, Putin o nich věděl také: když jsem procházela své složky, našla jsem dokument povolující vznik společnosti, na němž byl sám podepsán.Vladimir

355 DOVĚTEK duben 2014

Kdyby byl Vladimir Putin typ člověka, který se nechá něčím inspirovat, mohlo by v nás vzniknout podezření, že ho na jaře 2012 osvítil Duch svatý. On ale takový typ člověka není a nikdy nebyl, a tak se zdá, že to, k čemu došlo na jaře 2012, byla pouhá náhoda, navíc docela pitomá — pitomá, ale obrovská. Putin učinil jeden primitivní politický krok a ten uvedl do chodu celou řadu událostí, jež ho za pouhého půldruhého roku proměnily z politika bytostně postideologického v muže s posláním, ambiciózního vojevůdce v novém celosvětovém kulturním konfliktu.Najaře 2012 se Putin rozhodl, že se trochu povozí na gayích. V období před březnovými volbami čelil masovým protestům, a snad právě proto nakrátko zpanikařil a pořádně zamíchal se svým personálem. Vyhodil svého vrchního ideologa Vladislava Surkova a nahradil ho jistým Vjačeslavem Volodinem. Surkov byl snob, intelektuál a estét — bohužel také básník a spisovatel —, který rád vymýšlel různé komplikované intriky. Líbilo se mu zakládat nová hnutí, jako byla například proputinovská mládežnická organizace Naši, flirtovat s opozicí, plést se do redakční politiky televizních stanic a osobně se angažovat ve sporech

mezi mediálními osobnostmi nebo politiky. Jakmile po parlamentních volbách v prosinci 2011 vypukly protesty, v Kremlu se ustálil názor, že na vině je právě pletichář Surkov: dovolil, aby se věci příliš zamotaly — jednoduše dopustil příliš mnoho. Volodin byl jeho pravým opakem, byl to člověk neschopný jakékoli myšlenkové či jazykové jemnosti. Jeho politická rozhodnutí byla přímočará. Když se Putin na jaře 2012 takzvaně ucházel o znovuzvolení (za soupeře měl čtyři politické nuly), byl to zřejmě právě Volodin, kdo rozhodl, že se bude deklarovat drtivé vítězství a zisk šedesáti tří procent hlasů; v Surkovově stylu by bylo držet se blíže realitě a stanovit vítězství jen něco přes padesát procent. A tváří v tvář protestnímu hnutí se nové osazenstvo Kremlu rozhodlo použít tu nejtupější zbraň, jaká se jim naskytla: prohlásili, že všichni protestující jsou teplouši. Sami teplouši ani netušili, že se něco takového děje. Protestující, včetně těch, kteří byli — podobně jako já — gayové, neměli ve zvyku dívat se na státem kontrolovanou televizi. Šťastně jsme si žili v malé bublince, kde lidé dobře jedli a pili, ještě lépe se oblékali, pracovali ve vkusně zařízených kancelářích v centru města, dělali většinou něco aspoň trochu kreativního, jezdili na drahé dovolené a s homofobií se při tom všem setkávali jen velmi zřídka, pokud vůbec. Mezitím však v dubnu 2012 prominentní televizní hlasatel Dmitrij Kiseljov, který byl vedle toho i vysoko postaveným úředníkem ve státní televizi, hřímal: „Nestačí zakázat propagaci homosexuality! Musíme jim zakázat i darování krve a spermatu, a v případě dopravní nehody je třeba jejich srdce spálit nebo zahrabat do země. Oni zkrátka nejsou vhodní k tomu, aby zachraňovali životy druhých lidí.“1 Maxim Ševčenko, přední komentátor největšího televizního kanálu v zemi, natočil sérii komentářů, v nichž vysvětloval, že gayové a lesby představují Antikrista.2 S tím, jak kampaň nabírala na síle, vložil 356

357 se do ní i patriarcha ruské pravoslavné církve a prohlásil, že mezinárodní trend směrem k legalizaci manželství párů stejného pohlaví je znamením nadcházející apokalypsy.3 A na podzim 2013, kdy se tažení proti gayům už stalo pevnou součástí ruské politiky, běžela v televizi v hlavním vysílacím čase k tomuto tématu hodinu a půl dlouhá investigativní reportáž. Říkalo se v ní, že homosexuálové jsou účastníky spiknutí, jehož cílem je svrhnout ruskou vládu a rozložit ruskou rodinu. Také se tam tvrdilo, že meteor, který předchozí zimu spadl na město Čeljabinsk, byl výrazem božího hněvu na sodomity.4 Byla to typická válečná rétorika: gayové byli představováni jako nesmírně nebezpečný element — a souběžně s tím jako cosi méně než člověk. V roce 2013 pronikla kampaň proti homosexuálům i do mé informační bubliny. Všimla si jí i média ve Spojených státech a západní Evropě; zvláště bizarně vypadala na pozadí rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ve sporu Spojené státy versus Windsor, které potvrdilo právo občanů stejného pohlaví na život v manželství. Zatímco mnoho lidí ve Spojených státech slavilo rozsudek jako konečné vítězství hnutí za práva gayů, Rusko se propadalo zpátky do středověku. Tento posun stál novinářům za spoustu inkoustu a v západních médiích panovala shoda, že kampaň proti gayům je jen vějičkou, kterou se Putinův režim snaží odvést pozornost od nebezpečně zpomalující ekonomiky země.5 Jenže tak tomu nebylo. Kampaň Kremlu proti gayům byla stejně prostým a upřímným vyjádřením Putinova světonázoru jako všechny ostatní, kterých byl svět dosud svědkem. Tváří v tvář protestům dospěl Putin k přesvědčení, že má co do činění s nepřítelem nejen svého režimu, ale také samotného Ruska, protože mezi těmito dvěma entitami už dávno zapomněl rozlišovat. Pokud to byli nepřátelé, tak to nemohli být Rusové. Byli to ti Druzí. A nikdo ty Druhé neztělesňuje lépe než gayové.

358 Putin narazil na propagandistickou zlatou žílu. Spolu s Volodinem a kýmkoli dalším, kdo mu pomohl kampaň proti homosexuálům zosnovat, byl přesvědčený, že gayové jsou menšinou, do níž se může bez obav pustit, aniž by ho to cokoli stálo v diplomatické rovině. To se ukázalo jako omyl: svět reagoval sice pomalu, ale zato rozhodně. V tu chvíli však kampaň fungovala už tak dobře, že ji bylo škoda odvolat. V jádru propagandy proti gayům bylo jedno zrníčko pravdy: před rozpadem Sovětského svazu v Rusku skutečně žádní gayové nebyli. Byli tam muži, kteří milovali muže, a ženy, které milovaly ženy, ale gay identita a její politické vyjádření představovaly až postsovětský import ze Západu. A to skutečně dělalo z gayů takřka bytostné agenty západních mocností. Mlácením gayů bylo možné sjednotit národ. To ale nebylo všechno. Putin se stejně jako vždy teskně ohlížel po minulosti, ale tentokrát poprvé — zřejmě náhodou — vedle toho hleděl také do budoucnosti. Nostalgickou představu osamělého ústraní za Železnou oponou nahradila nová radikální vize: otevření nové propasti a zahájení války proti Západu.V této válce nemělo Rusko obnovovat stará spojenectví ze sovětských dob, ale vytvořit úplně novou alianci. Jejími členy se měly stát nejen státy bývalého sovětského bloku, ale také africké a muslimské země a rovněž některé latinskoamerické. Nebylo vyloučeno ani to, že se spojenci najdou i v bloku západních zemí, který se podaří rozštěpit. Země bývalého Sovětského svazu začaly přijímat legislativu kopírující zákon proti „homosexuální propagandě“, který byl přijat v Rusku: Kazachstán, Kyrgyzstán, Arménie, Gruzie, Moldavsko — které nakonec ucuklo ze strachu, že nebude přijato do EU — a Litva, která už v EU byla, a tak se nemusela ničeho obávat. Země jako Uganda a Nigérie, které byly v zavádění brutálních zákonů proti gayům ještě vynalézavější, nyní Rusku přitakávaly: jestliže ani západní země jako Rusko nedokáže strávit homosexuální agendu, pak jsou jistě

359 na správné cestě. A v novém neformálním bloku zastánců „tradičních hodnot“, který se utvořil v OSN, se k Rusku připojily i země jako Ekvádor nebo Malajsie. Společně se jim v orgánu poněkud zavádějícím způsobem nazvaném Rada pro lidská práva podařilo protlačit tři různé rezoluce proti homosexuálům. V této vzkvétající mezinárodní alianci se Kremlu otevřel bohatý zdroj nové rétoriky. Dodali mu ho američtí krajně pravicoví evangelikálové, kteří sami čelili ve Spojených státech čím dál větší marginalizaci. Paul Cameron, bývalý psycholog vyloučený z Americké psychologické asociace, promluvil v Rusku k poslancům Státní dumy a předložil jim zfalšované statistiky podobné těm, které ho stály členství v amerických profesních organizacích. Snažil se jimi prokázat mimo jiné to, že většina gayů upřednostňuje sex s dětmi.6 Mezinárodní protihomosexuální organizace Světový kongres rodin představila plán uspořádat v Moskvě svoji výroční konferenci — ve Sjezdovém sále Kremlu a také v obří katedrále Krista Spasitele.7 Tak zvaným „tradičním hodnotám“ se v Rusku opět tleskalo a zfalšovaná věda, s níž do Ruska přišel Cameron a mnozí další — jako například zdiskreditovaný sociolog Mark Regnerus —, se stala základem pro dlouhé traktáty, jež nyní sepisovala nová generace ruských byrokratů. Tyto texty zase sloužily jako základ pro novou legislativu, jež měla nejen zakazovat „homosexuální propagandu“, ale také „chránit děti před škodlivými informacemi“, což znamenalo především zmiňování homosexuality, ale vedle toho také jakékoli zmínky o smrti, násilí, sebevraždách, domácím násilí, zoufalství a vlastně životě jako takovém. Co bylo ale nejdůležitější, rétorika založená na „tradičních hodnotách“, ať už nově importovaná ze zahraničí, anebo vytažená ze spisů ruských slavjanofilských myslitelů z počátku dvacátého století, dala vzniknout nové kremelské ideologii — něčemu, co už téměř čtvrt století vlastně neexistovalo. Ve svém parlamentním projevu o stavu federace

360 z prosince 2013 Putin tuto ideologii nastínil. Bylo to vůbec poprvé, co se představil jako ideolog: po celých čtrnáct let u moci, jako prezident i jako předseda vlády, vystupoval vždy spíše jako řešitel problémů než jako vůdce. Nyní však řekl: „Budeme usilovat o to, abychom se stali vůdci.“ Tím myslel sebe — a Rusko, které nyní mělo zcela přebudovat své vztahy s okolním světem. Nárokovat si vůdčí postavení, prohlásil Putin, „je pro stát jako Rusko zcela oprávněné a pochopitelné. Máme velikou historii a kulturu, celá staletí zkušeností nikoli s tolerancí neplodnosti a bezpohlavnosti, ale se skutečným harmonickým soužitím mnoha národů v rámci jediného státu. Když kremelští překladatelé převáděli jeho řeč do angličtiny, místo „neplodnosti a bezpohlavnosti“ použili raději výrazy „neutered and barren“, čímž zjevně homofobní charakter toho výroku zahalili do poetičtějšího hávu.8 Putin však ve skutečnosti říkal, že novou rolí Ruska ve světě je chránit sebe sama i jiné před pádem do západní pasti nemorálnosti, úpadku a samozřejmě homosexuality. „Mnohé národy dnes obnovují své morální hodnoty a etické normy, mizející etnické tradice a rozdíly mezi lidmi a kulturami,“ pokračoval. „Po společnosti se ale nyní chce, aby uznala nejen právo každého na svobodu svědomí, politické názory a soukromí, ale také aby bez řečí přijala rovnost dobra a zla, což — jakkoli se to zdá podivné — jsou dva co do významu zcela protichůdné koncepty.“ Rusům se celá staletí říkalo, že homosexualita je špatnost, cizinci že jsou zlí a impérium že má pravdu; potom, když se rozpadl Sovětský svaz, jim bylo řečeno, aby na tyto věci změnili názor. Už nikdy více! Nastal čas postavit se té metle tolerance a kulturní rozmanitosti, která plíživě přichází ze Západu,“ řekl Putin. „Víme, že na světě je čím dál víc lidí, kteří naše odhodlání bránit tradiční hodnoty podporují,“ tvrdil. Úkolem Ruska je „zabránit návratu do chaosu, temnoty a primitivismu“.

367

PODĚKOVÁNÍ

Jsem vděčná Cullenu Murphymu, který jako první navrhl, abych pro Vanity Fair napsala článek o Vladimiru Putinovi, a své agentce Elyse Cheneyové, která si všimla, že výsledek má potenciál stát se knihou.

Díky mé redaktorce Rebece Saletanové je kniha mnohem lepší, než jaká by byla bez jejího přispění. Při práci mi pomáhala spousta dalších lidí a já doufám, že brzy přijde den, kdy jim budu moci veřejně poděkovat beze strachu, že by jim můj vděk mohl uškodit. Vy víte, kdo jste, a doufám, že také víte, jak jsem vám vděčná. Dva lidi však zmínit prostě musím: svého přítele a kolegu Ilju Kolmanovského, jehož badatelské schopnosti a postřehy sehrály v rané fázi tohoto projektu klíčovou roli; a svoji partnerku Darju Oreškinovou, díky níž jsem šťastnější a produktivnější než kdy předtím.

379 17 Arkadi Vaksberg: Le Laboratoire des poisons. De Lénine à Poutine, Buchet Chastel, Paříž 2007. 18 Reddaway. 7 DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA 1 Zpráva mise OBSE z 26. 3. 2000, volby, ruský překlad. http://hro-uz.narod.ru/ vibori.html. Ověřeno 17. 5. 2011. 2 Statistika voleb z r. 2000. http://www.electoralgeography.com/ru/countries/r/ russia/2000-president-elections-russia.html. Ověřeno 17. 3. 2011. 3 Andrej Kolesnikov: Ja Putina viděl!, Eksmo, Moskva 2005, s. 13. 4 Brenda Connors, citováno in Paul Starobin: „The Accidental Autocrat“, Atlantic, březen 2005. http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2005/03/ the-accidental-autocrat/3725/. Ověřeno 9. 5. 2011. 5 Šamil Idiatullin a Olga Tatarčenko: „Pora perevodit časy na pravuju ruku“, Kommersant, 18. 5. 2000. http://www.kommersant.ru/Doc/148145. Ověřeno 19. 5. 2011. 6 „Kakije časy nosjat preziděnty i oligarchi“, nepodepsaný článek na webu newsru. com, publikováno 17. 2. 2005. http://www.newsru.com/russia/17feb2005/ watch.html. Ověřeno 19. 5. 2011. 7 Kolesnikov, s. 16. 8 Vitalij Jaroševskij: „Operacija ‚Vnědrenije‘ zaveršena“, rozhovor s Olgou Kryštanovskou, Novaja Gazeta, 30. 8. 2004. http://www.novayagazeta.ru/ data/2004/63/43.html. Ověřeno 19. 5. 2011. 9 Rozhovor autorky s Michailem Kasjanovem, Moskva, 18. 5. 2011. 10 Masha Gessen: „Lockstep to Putin’s New Military Order“, New York Times, 29. 2. 2000, s. 21. 11 Sergej Parchomenko: „Besedy na jasnom glazu“, Itogi, 11. 5. 2000. http://www. itogi.ru/archive/2000/20/111020.html. Ověřeno 21. 5. 2011. 12 Původní podklady pro Masha Gessen: „Leningradskoje dělo“, Itogi, 18. 7. 2000. http://www.itogi.ru/archive/2000/29/112897.html. Ověřeno 23. 5. 2011. 13 Rozhovor autorky s Ninou Lepčenkovou, 3. 7. 2000. 14 Od roku 1996 nese funkce petrohradského starosty označení „gubernátor“ (pozn. překl.). 15 Masha Gessen: „Leningradskoje dělo“, Itogi, 18. 7. 2000. 16 „Glava ‚Russkogo Viděo‘ Dmitrij Rožděstvenskij umer ot serděčnogo pristupa“, nepodepsaný článek na lenta.ru. http://lenta.ru/russia/2002/06/06/rusvideo/. Ověřeno 23. 5. 2011. 17 Michail Kasjanov: Bez Putina, Novaja Gazeta, Moskva 2009, s. 70—73.

Ověřeno 7. 6. 2011.

Ověřeno 25. 5. 2011. „Gusinskij ně budět ispolňať soglašenija s Gazpromom, potomu čto oni podpisany pod ugrozoj lišenija svobody. Ugrožal jemu lično Lesin“, nepodepsaná zpráva na www.polit.ru. http://old.polit.ru/documents/320557.html.

3 Leonid Dračevskij pracoval na sovětských velvyslanectvích ve Španělsku a Polsku.

32 Jurij Samodurov, tisková konference, Moskva, 30. 11. 2011.

31 Jelena Bonnerová, tisková konference, Moskva, 30. 11. 2000.

Ověřeno 25. 5. 2011. „Putin sčitajet, čto konflikt meždu Gazpromom i Media-Mostom — spor chozjajstvujuščich subjektov, rešať kotoryj dolžen sud“, nepodepsaná zpráva na www. polit.ru. http://old.polit.ru/documents/329155.html.

29 Alexandr Vološin, svědectví u londýnského obchodního soudu, 14. 11. 2011.

2 Julij Rybakov, rozhovor Mariny Koroljovové pro stanici Echo Moskvy. 17. 1. 2001. http://www.echo.msk.ru/programs/beseda/13380.phtml.

30 Rozhovor autorky s Borisem Berezovským, červen 2008.

8 DEMONTÁŽ DEMOKRACIE 1 „Rok s Putinem“, debatní setkání, které se konalo v Moskvě 26. 12. 2000. Účastníky byli Leonid Ionin, děkan aplikované politologie na Vyšší škole ekonomiky; poslanec Státní dumy Vjačeslav Igrunov; politický poradce Simon Kordonskij; filozof Alexandr Cipko; a politolog z Carnegie Center Andrej Rjabov.

Ověřeno 25. 5. 2011. „Kasjanov snova publično otčital Lesina. 6. 2011.

Na tom dělo i končilos“, nepodepsaná zpráva na www.polit.ru.http://old.polit.ru/documents/334896.html. Ověřeno 25. 5. 2011. 22 Boris Kuzněcov: „Ona utonula…“: Pravda o Kurske, kotoruju skryl genprokuror Ustinov, De-Fakto, Moskva 2005. 23 „Gibel atomnoj podvodnoj lodki Kursk. Chronologija“, nepodepsaná zpráva na RIA Novosti. http://ria.ru/society/20050812/41140663.html. Ověřeno 1. 6. 2011. 24 Rozhovor autorky s Marinou Litvinovičovou, 1. 7. 2008. 25 Kolesnikov, s. 35. 26 Tamtéž, s. 38—39. 27 Programma Sergeja Dorenko ob APL Kursk, vysíláno 2. 9. 2000. http://sergeydorenko.spb.ru/news-1-24.htm. Ověřeno 1. 6. 2011. 28 Larry King Live, „Russian President Vladimir Putin Discusses Domestic and Foreign Affairs“, vysíláno 8. 9. 2000. http://transcripts.cnn.com/TRANSCRIPTS/0009/08/lkl.00.html. Ověřeno 1.

380 18 Dmitrij Pinsker: „Ulika nomer 6“, Itogi, 26. 9. 2000. http://www.itogi.ru/archive/2000/39/114667.html.

10 Darja Oreškina: Kartografičeskij metod v issledovaniji elektoralnogo poveděnija naselenija Rossijskoj Feděraciji, doktorská práce obhájená na Moskevské státní univerzitě v r. 2006. autorky s Alexandrem Margolisem, Petrohrad, červen 2008. konference organizace GOLOS, Moskva, 14. 3. 2004. Žurnalistov Rossiji: „Predvaritělnyj otčot o monitoringe osveščenija s SMI vyborov Preziděnta Rossijskoj Feděraciji 14 marta 2004 g“. http://www.ruj.ru/ news_2004/news_040331_1.html.

381 4 Viktor Čerkesov a Georgij Poltavčenko.

Ověřeno 22. 6. 2011.

3 Alexandr Litviněnko a Jurij Felštinskij: FSB vzryvajet Rossiju, Liberty Publishing, New York, 2004.

Ověřeno 3. 12. 2011. „Putin objavil o perestrojke gosudarstva posle tragediji v Beslaně“, nepodepsaná zpráva na serveru newsru.com a plné znění Putinova projevu, 13. 9. 2004. http:// www.newsru.com/russia/13sep2004/putin.html.

4 Alexandr Goldfarb a Marina Litviněnko: Saša, Voloďa, Boris…, 2. vyd., AGC/ Grani, New York a Londýn 2010, s. 236.

8 Zpráva pozorovatelské mise OBSE, 2004. http://www.osce.org/odihr/elections/ russia/33101. Ověřeno 8. 6. 2011.

2 Rozhovor autorky s Marinou Litviněnkovou, 24. 4. 2011.

9 Odhalení: několik let po obhajobě dizertace na toto téma se Darja Oreškinová stala mojí životní partnerkou.

9 VLÁDA TERORU

11 Rozhovor

1 „Terrible Effects of Poison on Russian Spy Shown in First Pictures“, nepodepsaná zpráva, Daily Mail, 21. 11. 2006. http://www.dailymail.co.uk/news/article-417248/Terrible-effects-poison-Russian-spy-shown-pictures.html.

6 Burban a kol.: Chronologija těrakta. http://www.pravdabeslana.ru/nordost/1-2. htm. Ověřeno 23. 6. 2011.

12 Tisková

5 Pjotr Latyšev. 6 Viktor Kazancev a Konstantin Pulikovskij.

5 L. Burban a kol.: „Nord-Ost. Něokončennoje rassledovanije. Sobytija, fakty, vyvody“, Moskva, 26. 4. 2006, příloha 6.5. „Opisanije sobytij potěrpevšej Karpovoj T. I.“. http://www.pravdabeslana.ru/nordost/pril6.htm. Ověřeno 23. 6. 2011.

7 Boris Berezovskij: „Ličnyje svobody — glavnyj zakon děmokratičeskogo obščestva. Otkrytoje pismo preziděntu Rossijskoj feděraciji Vladimiru Putinu“, Kommersant, 31. 5. 2000. http://www.kommersant.ru/doc/149293/print. Ověřeno 1. 5. 2011.

Ověřeno 9. 6. 2011.

13 Sojuz

REJSTŘÍK 393

A Abramovič, Roman, 296 AktivismusLeningrad, 103—104, 106, 108, prodemokratický,111—113 108, 109, 112 Viz také Lidová fronta Albraightová, Madeleine, 55 Alexandrov, Alexandr, 215 Angleterre, hotel (Leningrad), 98, Armáda100—102aPutin,187, 188 Arménie, 17, 104, 106, 107, 109, 358 Artěmjěv, Igor, 137 Atentáty,FSB,257238, 239 Putin a, 263 Viz také Vražda, Otrava Aušev, Ruslan, 252 Ázerbájdžán, 17, 104, 106, 107, 130 B Babickij, Andrej, 52—56, 61, 195, 249, Bajkalfinansgrup, 294 Bakatin, Vadim, 119 Baku, 130 Beljajev, Alexandr, 137 Berezovskij, Boris, 28, 33, 36, 45, 46, 48, 50, 51, 60, 61, 65, 161, 206, 209, 217, 218, 224, 238—240, 246, 262, 263, 305, 311, 313 Putin a, 31—33, 34—36, 37, 61, 170, 208, 238, 298 Berlín, 5, 84, 86—89, 123, 132 Berzin, Jan, 75 Beslanské matky, 228, 229 Beslanský incident, 225—230, 249—252, 254, 255, 258, 277, 289 Bezrukov, Sergej, 123 Bitva o hotel Angleterre, 102, 114 Bogdanov, Alexandr, 165 Boldyrev, Jurij, 147, 149, 151, 152, 166 Bolševici, 75, 214 Bombové útoky na obytné domy (1999), 43—46, 56—61, 240—242, 254 Bonnerová, Jelena, 209 Borisenko, Viktor, 70, 78 Browder, William, 273—275, 283—290, Bure,Bujnaksk,29643Pavel,106

Bush, George W., 268, 269 Bykov, Dmitrij, 5 Bystrickij, Andrej, 223, 224 C Celoruská státní televize, 221 Cely/tábory, 183 Cenzura, 99, 108, 322, 327. Viz také Žurnalistika; Média Cipko, Alexandr, 214 CNN, 207, Č Čečenci, 44, 45, 53, 54, 60, 182, 247, 254, 255, 262 Čečensko, 19, 33, 43, 52, 54, 59, 135, 179, 182—184, 188, 189, 197, 217, 246—252, 254, 258, 263 Putin a, 46, 245, 246, 257, 262, války271—273v,45, 46, 247, 269 Čerkesov, Viktor, 195 Člověk s rublem (Chodorkovskij a Něvzlin), 275 Čočijev, Alan, 231 Čubajs, Anatolij, 28, 36, 37, 48, 51 D Dekrety, 187, 188, 216, 217 DemokracieKasparovova

kampaň za zavedení, Putin227—233a,161—163, 216—219, v222—224Rusku,161—163, 216—224, Demokraté267—268(Rusko), 138, 142, 143, 153, KGB267a,123 Demokratické Rusko, 19 Den vědomostí, 224 Disidenti, 82, 98, 99, 154. Viz také Diskusní„Informálové“skupiny,leningradské, 101, 103, 105 Dorenko, Sergej, 206, 207 Dovoz masa, Leningrad130 a, 132, 133, 146, 147 Drážďanská technická univerzita, 85 Drážďany, 84—90 Drel, Anton, 85 Drozdov, Jurij, 123 Druhá světová válka, 74, 97, 163 blokáda Leningradu, 65, 66, 68, Dubejkovská,130 Jana, 220, 222 Dubov, Julij, 298 Duma, 20, 36, 38, 216, 268. Viz také Dvory,Parlamentsovětských bytových domů, 68, 70 Dzasochov, Alexandr, 252 E Echo Moskvy, 15, 16, 244 Ekonomická krize (1998), 217, 271, 273 Ekonomika,Illarionov276 a, Petrohradská,270—273164,165, 169 Putin a, 270—273, 281, 294—295, 300 Ruská, 296 Estonsko, 134, 163 Etnické konflikty, 134. Viz také Arménie; Čečenci; Čečensko Evropská unie, 163, 246 394

395 F Federální služba bezpečnosti (FSB), 43, 58, 59, 246, 250, 251 atentáty, 238, 239 bombové útoky v obytných domech (1999) a, 57—61, 240, 241, 254, 255 Putin a, 34, 58, 60, 61, 186, 195, 207, 238, terorismus239a,244, 245 whistlebloweři, 237—242 Felštinskij, Jurij, 240, 241 Frakce Rudé armády (RAF), 86 FSB. Viz Federální služba bezpečnosti G Gagra, Gajdar,77Jegor, 29, 155 Gazprom, 197—199, 293 Gevorkjanová, Natalija, 51—53, 55, 56, 67, 73, 118, 195 Gidaspov, Boris, 114, 115 GKČP. Viz Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR Glasnosť, 99 Glazjev, Sergej, 220—222 Glinka, Michail, 215 Goldfarb, Alexandr, 48, 218, 240, Gončar,260—262Nikolaj, 143 Gorbačov, Michail, 18, 88, 99, 110, 111, 117, 119, 123, 134, 198, 214, 326, 362 puč (1991) a, 29, 133, 134, 135, 136, 141, 143 Groznyj, 45, 46, 179, 180—184, 246 Gruzie, 67, 134, 358 Gusinskij, Vladimir, 56, 60, 161, 193, 195—198, 209 H Hermitage Fund, 274, 284 „Hyde Park“ (Michailovské zahrady, Leningrad), 103, 104 Ch Chakamadová, Irina, 222, 223, 224 Chamzat (muž z Čečenska), 182, 183 Chodorkovskij, Michail, 161, 250, 275—279, 280, 281—283, 288, 290, 291, 292, 293, 294, 300, 301, 308, 311 Chramcov, Viktor, 137 Chruščov, Nikita, 100, 215 I Illarionov, Andrej, 270— 273, 283, 289, 290, 300 Incidenty s rukojmími, 255 divadlo Na Dubrovce, 242—250, škola254 v Beslanu, 225—230, 249—255, 258, 289 Informační centrum, 102 „Informálové“, 99, 100, 117, 118 Isakijevské náměstí (Leningrad), 98, 101, 114 Itogi, 15, 199, 223 Ivanov, Igor, 55 J Jakovlev, Vladimir, 169, 192 Jedinstvo (Jednota), 48

Viz také Sovětský svaz Komunistická strana, 17, 18, 20, 38, 81, 99, 103, 105, 106, 109, 110, 114, 117, 118, 122, 132, 146, 152, 162, 185, 187, 224, 267, 273, 283, 290, 321 Kontinent, 146, 147 KorupcePutinova, 295—301, 310, 314 v Rusku, 288, 295, 296, 298, 308, 310, 314 ve společnostech, 274, 281, 282, ve284—288volbách, 218—224, 268, Kovaljov,311—313Alexej,100, 115, 216 Kovtun, Dmitrij, 263, Kraft, Robert, 299 Kreml, 32, 171, 185, 248, 257 televize a, 202 Krjučkov, Vladimir, 145, 186 Kulturní dům, Kasparov v, 227, 228

396 Jednotné Rusko, 220, 267, 312, 314, 318, 320, 321, 322, 327, 334 Jelcin, Boris Nikolajevič, 9, 17—19, 33, 34, 110, 124, 134, 135, 146, 147, 151, 179, 185, 187, 197, 214, 215, 218, 269 puč (1991) a, 139, 140, 141, 142, Putin143 a, 35—36, 37, 38, 46—47, 50 rozčarování, 27—31 a rozpuštění Nejvyššího sovětu, Sjezd45—46lidových zástupců a, 153, 154 úspěchy, 29, 30 Jesenin, Sergej, Juganskněftěgaz,98293, 294 Jumašev, Valentin, 28, 34, 36 Jumaševová, Taťjana, 36 Jurjev, Alexandr, 168, 169 Jušenkov, Sergej, 155, 156, 157, 247, 263 K Kadyrov, Ramzan, 262 Kaplan, Robert D., 8 Kartofelnikov, Alexej, 56—59 Kasjanov, Michail, 187, 188, 198, 282, 290, 291 Kasparov, Garri, 130, 227, 228, 229, 230—233, 256, 311 Kazaňská katedrála (Leningrad), 103 KGB, 18, 167, 196 aktivní záloha, 119, 120, 166 bobtnání (70. léta), 81, 83, demokraté a, 123 disidenti a, důstojnická82škola, 82 ideologie, 82, 84 image, 74 nábor tajných agentů, 85, 86 puč (1991) a, 88, 124, 136, 138, 143, Putin145a,33, 34, 47, 51, 55, 72—78, 80—92, 118—125, 144—146, 163, 164, 166, 217, 301 rozpuštění, 141 správa ilegální rozvědky, 85, 123 správy, 85 škola pro rozvědčíky, 83 základna v Drážďanech, 84—91 Klebanov, Ilja, 204 Kolesnikov, Sergej, 295—298 Kommersant, 186, 218 Komsomol, Komunismus,2756,163.

397 Kurojedov, Vladimir, 203, 204 Kursk, potopení ponorky, 199—208, 244 L Larry King Live, 207 Lebeděv, Platon, 278, 280—282, 290, 293 Lenin, Vladimir Iljič, 7, 275, 276 Leningrad, 82, 92, 135, 148 aktivismus, 102—104, 107—114 blokáda, 65—67, 97, 130 demolice hotelu Angleterre, 98, dovoz100—102masa, 132, 133, 146, 147 dovoz potravin, 149—152 poválečný, 66 přídělový systém a protesty (1989—1990), 130—132 Putin jako náměstek starosty v, 135, Výbortelevize,147—151138,140prozahraniční vztahy, 149 vývoz surovin, 149—152 Viz také Petrohrad Leningradská státní univerzita, 76, 77, 80, 120, 121, 171 Lensovět, 117, 118, 130, 131, 142, 153 puč (1991) a, 137—140 Putin v, 121—125 Salje o, 113, 114, 116, 132, 133, 137, 138, 140, 146, 147, 149—153, 155 Viz také Petrosovět Lesin, Michail, Liberálně-demokratická198 strana, 267 Liberálové, 222, 223, 267, 270 Lidová fronta, 104—106, 112—114 Lidoví zástupci, 104—105, 109, 110—111 Linkov, Ruslan, 21 Litva, Litviněnko,134 Alexandr, 237—241, 246, 247, 257, 262 otrávení, 259—263, 301 Litvinovičová, Marina, 47, 202, 222, 223, 250, 251, 253, 254, 256, 279, 280 Lotyšsko, 134 Lucas, Edward, 8 Lugovoj, Andrej, 263 Lustrace,návrh91 zákona o, 17, 18, 20 Lužkov, Jurij, 36, 47, 139, 195 M Magnitskij, Sergej, 285, 286—288, 308 Majakovského náměstí, shromáždění na (Moskva 1991), 118, 119 Majeteknerovnost v Rusku, 164—165 Putinův, 295—198, 299—300 přerozdělování v Rusku, 152—153, Marijinský161 palác (Leningrad), 114, 115, 137, 138, 140 Maschadov, Aslan, 252 Maximov, Vladimir, 167 Maximovová, Tamara, 167 Média, 30, Media-Most,197 189, 190, 193 Putin a, 198 zvláštní policejní jednotky a, 189, Medveděv,Medveď,19048Dmitrij, 307—310, 314, 317, 319, 321, 330

398 Meri, Lennart, 8, 163 Merkelová, Angela, 258 Meziregionální skupina, 17, 109, 117 Michailovské zahrady (Leningrad), 103 Michalkov, Sergej, 215 Moskva, 32, 90, 97, 130, 134, 135, 147, 151, 170, 217 bombové útoky v obytných domech, 43—45, 56, 57, 241 incident s rukojmími na Dubrovce, 242—252, 254, 255 puč (1991) a, 138, 139, 141—143 N Nadace pro efektivní politiku, 47, 48 Náhorní Karabach, 17, 107 Narusovová, Ljudmila, 166, 170, 171 Navalnyj, Alexej, 310, 311, 330, 335 Návrhylustrace,zákonů 17, 18, 20 Putin a, 216, 226, 254, 341 Nejvyšší soud (SSSR), 104 Nejvyšší sovět, 17, 109, 117, 134, 136, 142, 147, 153, 154 Němcov, Boris, 7 Německo, 66, 74, 163 emigranti z východního do západního, 88, 89 nepokoje ve východním, 88—91 sjednocení, 88, 89 východní, 84—91 západní, 84—90 Viz také Druhá světová válka Něvský prospekt (Leningrad), 103, 106, 131, 142, 167, 193 Něvzlin, Leonid, 275, 279, 283, 293 Nezávislé tiskové středisko, 167, 168 Nikolajev, Nikolaj, 59, 60 NKVD, 74 Novaja Gazeta, 241, 248, 297 Nový hřbitov (Beslan), 227, 228 NTV, 56, 59, 60, 190, 199, 221, 224, 336 O Oreškinová, Darja, 5, 218, 219 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), 267, 268 Otěčestvo — Vsja Rossija (Vlast — Celé Rusko), 31 Otevřené Rusko, 277 Otrávení, 327, Litviněnko,250259—263, 301 P Padva, Genrich, 292 Parlament, 214, 215 volby (2003), 267, 268, 283 Putin a, 216—218, 226, 267 Viz také Duma Patrušev, Nikolaj, 58, 61 Pavlov, Valentin, 146 Perestrojka, 88, 104 Petrograd, 97. Viz také Leningrad; Petrohrad,Petrohrad 22—23, 31—32, 37—38, 65, 68, 99, 106, 117, 118, 151, 152, 163, 166, 192, 220 dějiny, ekonomické97 problémy, 164—165, politika,169 168—169 televize, 166, 167 Viz také Leningrad

399 Petrohradská univerzita, 168 Petrosovět, 151, 153.Viz také Lensovět Pionýři, 70, 71 Pobaltské republiky, 134, 163 Podolcevová, Jekatěrina, 104, 107 Policie, tajná, incident233srukojmími v divadle Na Dubrovce a, 247, 248, 249 incident s rukojmími ve škole v Beslanu a, 254—256 Viz také Federální služba bezpečnosti Politbyro, 99 Političtí analytici, o Putinově Rusku, 161, Politkovská,162Anna, 247—250, 252, 254 zavraždění, 257, 258, 261—263 Popov, Gavriil, 139 Práce v zahraničíDrážďany, 84—91 peníze a, 85, 86 Primakov, Jevgenij, 32, 35—38, 47, 60 Privatizace, 30, 165, 198, 199, 276 Prochorov, Michail, 161, 311—314, 335 Propaganda, 223, 224, 251 Protestybitva o hotel Angleterre, 98 přídělový systém v Leningradě a, v130—132Sovětském svazu, 98 ve Východním Německu, 88—91 Viz také „Informálové“ První kanál (Ruská veřejnoprávní televize), 33, 47, 206, 208 Puč (1991), 133—146, 275 Putin, Vladimir (otec), 66, 69, 73, 74, 75 Putin, Vladimir Vladimirovič, 156, 192 Ambice, americká81žurnalistika o, 269, 270, 273, atentáty288a, 263, 308 armáda a, autoritářství,188305—306, 309 Babickij a, Berezovskij52—61a,31—37, 46, 50, 51, 61, 65, 161, 170, 206, 208, 209, 217, 218, 238, 298, 305 biografie 51, 52, 56, 65, 67—73, 78, 79, 80, 90, 118, 144, 145, 148, 161, 179, 204, 205 bohatství, 295, 296, 297, 298, 299

Čečensko a, 245, 246, 257, dekrety,271—273187, 188, 217, 218 demokracie a, 161, 162, 164, 216, 217, 220, 223, 227 dětství, 66—71, 72—77 ekonomika a, 270, 271, 272, 273, 281, 293—294, 300 FSB a, 34, 58, 59, 60, 61, 186, 195, 207, 237, 238 jako chuligán a rváč, 69, 70—73, 179, 282, 309 chůze, Illarionov185a, 270—273 inaugurace, 185, 186, 216, 300 incident s rukojmími v divadle Na Dubrovce a, 245, 246 incident s rukojmími ve škole v Beslanu a, 225, 226, 227, 252, 254, 255, 289 Jelcin a, 35, 36, 37, 38, 46, 47, 49, 50, kandidatura55 na znovuzvolení (2004), 219—222, 223, 224, 307 Kasjanov a, 187, 282, 290, 291

Putinová, Marija Ivanovna (matka), 66, 67, 69, 73, 77 R Rádio Svoboda / Rádio Svobodná Evropa, 52, 53, 54, 56 Revenko, Jevgenij, 221, 224 Revoluce, ruské, 75, 97, 214, 216 Rjazaň, 44, 56, 57, 58, 59, 240, 241

400 KGB a, 34, 48, 51, 52, 55, 72, 73, 74—76, 77—83, 84—87, 88—92, 118, 119, 120, 121—125, 144, 145, 163, 164, 166, 217, 301 komunismus a, 162, 163 korupce, 294, 296, 297, 298, 299, 300, 301, 305, 310, 314 v Kremlu, 171, 172, 185 v Lensovětu, 135, 147—151 a likvidace veřejné sféry, 306 manželství, 80, 83, 84 média a, 314 mytologie, 68 jako náměstek leningradského starosty, 135, 147—151 jako náměstek petrohradského starosty, 164 jako náměstek vedoucího úřadu pro správu majetku prezidentské kanceláře, 170 návrhy zákonů a, 216, 217, 226 otrávení Litviněnka a, 240, 241, 301 parlament a, 214—217, 226, 267 jako politický asistent v Petrohradě, 31, 32, 37, 38 političtí analytici o Putinově Rusku, 213, 214 posilování vertikální moci, 217, potopení218 ponorky Kursk a, 201, 202, 203, 267 jako prezidentský kandidát, 35—38, 47—49, 50, 51, 56, 60, 61, 155, 172, 179, 181, 182, 183, 184, 185, 187, 314 jako předseda vlády, 38, 56, 57, 207, 307 puč a, 137, 121—124 Rožděstvenskij a, 193—195 Sobčak a, 121—125, 144, 145, 151, 152, 153, 161—168, 170, 172—174, 220 Sovětský svaz a, 163, 164, 186, 314 televize a, 206, 207, 208, 223, 224, terorismus268 a, 255, 256 jako úřadující prezident, 49, 50, 51, 55, 185—188, 194, 202, 206—209, 213—214, 215 ústava a, 187, 188, 217 vulgarismy, 46, 309, 352 vyšší vzdělání, 76, 77 vztahy, 79, 80 na základně KGB v Drážďanech, 84, 85, 86—91, 300 základní vzdělání, 69, 70, 71, 72, 75, zavraždění76

Medveděv197—199a,307—310,

jakopopularita,204—20846,48,50prezident,155,156,

Politkovské a, 257, 258, 259, změny261volebního systému, 226 zplnomocnění představitelé, 217, zvolení218 (2000), 307 Putinová, Jekatěrina (dcera), 85, 91 Putinová, Ljudmila Alexandrovna (manželka), 80, 84, 85, 91, 92, 147, 170 Putinová, Marija (dcera), 80, 84

Ruský svaz novinářů, 190 Russkoje Viděo, 190, 193, 195, 196

Rušajlo, Vladimir, 58 Rybakov, Julij, 107, 131, 216, 241 S Sacharov, Andrej, 17, 48, 99, 108, 109—111, 112—114, 117, 209 Salje, Marina, 106, 109, 112, 113, 129, 130, 153, 155, 156, 166, 246, 298 puč (1991) a, 137, 138, 140—142 v Lensovětu, 114, 115, 116, 132, 133, 137, 138, 140, 146, 162

401 „Rodina“ (kolem Jelcina), 28, 29, 31, 32, 34, 37, 48 Rodina (Vlast), 267 Roginskij, Arsenij, 145 Roldugin, Sergej, 78, 79, 92 Ropa, 276, 278, 281, 293—294 Rosinvest, 296, 297 Rosněfť, 282, 294 Rostov, 232, 249, 250 Rožděstvenskij, Dmitrij, 190, 191, Ruckoj,193—195Alexandr, 140, 141 Ruská federace, 153, 215, 217. Viz také Rusko Ruská sovětská federativní socialistická republika, 215 Rusko americká žurnalistika o, 268—270, 273, autoritářství,288 305, 306, 307 demokracie a, 161, 162, 163, 216—225, 268, 268 ekonomická krize (1998), 217, ekonomika,276—277 255 korupce a, 288, 294, 299, 306, 308, legislativa,314 153, 154 majetková nerovnost, 164, 165 nová vláda (devadesátá léta), 142, 146, 152—154, 161, 162, 168 nová vlajka (1991), 142, 143, 214 političtí analytici o Putinově, 213, 214 privatizace, 30, 165, 199, 276 přerozdělení bohatství a majetku, 152, 153, 161 regiony, revoluce,21775, 97, 214, 216 státní hymna, 215, 216 státní znak, 215 ústava, 187, 188, 217 zločin, 17, 189, 203, 204, 286. Viz také Korupce

Sambo (sovětské bojové umění), 73 Samodurov, Jurij, 209 Samsonov, Viktor, 137, 139, 140, 141 Sergejev, Igor, 54, 205 Severní Osetie, 225, 230, 231, 249, 252 Sjezd lidových zástupců, 109—111

Skojbeda, Vitalij, 137, 142

Smrt disidenta: Otrávení Alexandra Litviněnka a návrat KGB (Goldfarb), 261 Sobčak, Anatolij Alexandrovič, 21, 37, 109, 117, 118, 131, 133, 135, 137, 138, 154, 191, 192, 194, 295, 296 puč (1991) a, 137—139, 140, Putin141—143a,118—125, 145, 151, 152, 153, 161, 162, 164, 165, 165, 168, 170, 172, 219 stíhání, 169, 170 úmrtí, 173, 174, 263 úpadek popularity, 167, 168, 169

402 Sošnikov, Ivan, 103, 104 Sovětská vojenská rozvědka, 74 Sovětské republiky, 134—135 Sovětsko-finská válka, 97 Sovětsko-německá válka, 66—68 Sovětský svaz (SSSR), 111, 112 protesty v Leningradu, 100, 101 Putin a, 163, 164, 218, 314 rozpad, 17, 19, 30, 49, 99, 100, 107, 135, 136, 199, 200 státní hymna, 215, 216 vlajka, 142, 214 změny (1985), 87, 88 změny (1987—1989), 102—114 Spojené státy, mediální obraz Putina a Ruska ve, 268—270, 273, 288 Společnosti,korupce279v, 274, 281, 282, 284—288 SSSR. Viz Sovětský svaz Stalin, Josif, 75, 82, 88, 104, 173, 192, 215, 292, 346 Stalinova éra, Starovojtovová,82Galina, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 107, 109, 134, 191 Stasi, 84, 86, 87, 89, 90 Státní hymnaruská,215, 216 sovětská, 215, 216 Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP), 136, 137, 139, 140, 141, 146 Státní vyděračství 190. Viz také Korupce Státní znak, 215 Stiglitz, Joseph, 8 Surkov, Vladislav, 313, 314, 328, 355, 356 Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Viz Sovětský svaz Š Šarogradská, Anna, 167, 168 Ščekočichin, Jurij, 248, 249, 250, 263 Ščerbakov, Vjačeslav, 118, 141, 144 Ševčenko, Jurij, 170, 171, 173 Štít a meč, 74 Šuvalov, Igor, 291 T TelevizeKreml a, Leningradská201—202stanice, 138, 139 petrohradská, 166, 167 Putin a, 206—207, 208—209, 223—224, 268 státní, 221, 223—224 Viz také První kanál; Echo Moskvy; Russkoje Viděo Terkibajev, Chanpaš, 247, 248, 257, 258 Terorismus, 225, 245 FSB a, 255 Putin a, 255—256 Viz také Bombové útoky; Incidenty s rukojmími Trepaškin, Michail, 241 Tucet nožů v zádech (Sobčak), 171 U U.S. News & World Report, 197, 199, 268 Ukrajina, 6, 135 Ústava, ruská, 153, 154, 187 V Vaksberg, Arkadij, 172, 174 Vaňušin, Jurij, 194, 195

403 Velký palác (Kreml), 185 Velký teror, Venediktová,104Irina, 7 Viďajevo, 203, 205, 206, 207 Vinnikov, Alexandr, 101 Vladikavkaz, 230 Vlajka nová ruská, 142, 214 sovětská, 142, 214 „Vlastenecká píseň“, 215 Volby korupce v, 218—224, 268, parlamentní311—313 (2003), 267—269, prezidentské283 (2000), 307 prezidentské (2004), 219—224, prezidentské307 (2008), 307 Putinova kandidatura,prezidentská35—38, 46—51, 55, 60, 61, 155, 179, 181—185, 187, 219—224, 307, 314 Putinovy změny, 226 žurnalistika a, 267—269 1989, 109, 110 Volgodonsk, 44, 241 Vološin, Alexandr, 28, 202, 208 Vražda Politkovské, 257—259, 261—262 Vražda. Viz Atentáty; Otrávení Výbor Ústavního dozoru, 123 Výbor 2008, 222 W Whistlebloweři, 237— 241, 260 Z Zakajev, Achmed, 246, 247, 249, 250, 252, 254 Zelenskij, Volodymyr, 6 Zelenská, Olena, 7 Zelinská, Jelena, 100, 101, 142 Zvláštní policejní jednotky, 189, 190 média a, 30, 197 Ž Žurnalistika, 167, investigativní,168174, 248—250, 258 obraz Putina v americké, 267—269, 273, obraz288Ruska v americké, 267—269, 273, volby288a,267, 268

OBSAH Předmluva k vydání z roku 2022 5 PROLOG 15 1 NÁHODNÝ PREZIDENT 25 2 VOLEBNÍ VÁLKA 41 3 AUTOBIOGRAFIE RVÁČE 63 4 ROZVĚDČÍCI BÝVALÍ NEBÝVAJÍ 95 5 PUČ A KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA 127 6 KONEC REFORMÁTORA 159 7 DEN, KDY ZEMŘELA MÉDIA 177 8 DEMONTÁŽ DEMOKRACIE 211 9 VLÁDA TERORU 235 1O CHAMTIVOST 265 11 ZPÁTKY DO SSSR 303 EPILOG TÝDEN V PROSINCI 317 Doslov 339 Dovětek 355 Poděkování 367 Poznámky 369 Rejstřík 393

Masha Gessen: Přežít autokracii Host, 2021 ISBN369978-80-275-0675-0Kčvč.DPH » KDYŽ GESSEN MLUVÍ O AUTOKRACII, TAK RADĚJI POSLOUCHEJTE. « THE NEW YORK TIMES

MASHA GESSENOVÁ MUŽ BEZ TVÁŘE NEUVĚŘITELNÝ VZESTUP VLADIMIRA PUTINA Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2022 jako svou 463. publikaci. Z anglického originálu The Man without a Face: The Unlikely Rise of Vladimir Putin přeložil Marek Sečkař. Redakce Pavla Doubková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Garamond a Fette Lukáš Fairaisl Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání druhé, 408 stran, TS 2 ISBN 978-80-7470-442-0 ISBN 978-80-7470-443-7 (MOBI) ISBN 978-80-7470-444-4 (ePUB) Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info. Doporučená cena včetně DPH 359 Kč

Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, o němž si mysleli, že se jim snadno podaří dotvořit jej podle vlastních představ. A skutečně, Rusko i poblázněný

moci: opoziční hlasy byly umlčeny, političtí protivníci a kritici vyhnáni do exilu nebo zavražděni. Masha Gessenová tento příběh zažila na vlastní kůži a podle toho o něm také hovoří. Druhé vydání jejího fascinujícího vyprávění o Putinově vzestupu a vládě je vynikajícím dílem žurnalistické literatury a českému čtenáři přinese nejedno překvapení. S původní předmluvou Ondřeje Kundry. Masha Gessenová (* 1967) je rusko-americká novinářka, spisovatelka a politická aktivistka. Patří k nejhlasitějším a nejvýznamnějším odpůrcům ruského prezidenta Vladimira Putina v západních médiích. Narodila se v moskevské židovské rodině, roku 1981 se s rodiči přestěhovala do Spojených států. V roce 1991 přesídlila zpět do Ruska, kde v následujících dvou desetiletích pracovala pro řadu novin, časopisů a televizních stanic. Mimoto byla jednou z nejvýraznějších představitelek gay a lesbického hnutí v Rusku. Po nástupu Vladimira Putina k moci čelila v pracovním i osobním životě čím dál větším potížím. Koncem roku 2013 se rozhodla k návratu do Spojených států, především kvůli obavám, že by jí v rámci všeobecného tažení proti homosexuálům mohly být odebrány její adoptované děti. Přispívá do řady významných novin a časopisů, např. The New York Times, The Washington Post, New Statesman, Vanity Fair a Harper’s Magazine. Je autorkou několika knih, vedle Muže bez tváře (2012) např. Words Will Break Cement. The Passion of Pussy Riot (Slova prorazí cement. Vášeň Pussy Riot, 2014) či The Future Is History: How Totalitarianism Reclaimed Russia (Budoucnost je historie: Jak totalitarismus znovu uchvátil Rusko, 2017) o bratrech Carnajevových. Česky vyšla autorčina zatím poslední kniha Surviving Autocracy (Přežít autokracii, Host 2021). Muž bez tváře byl dosud přeložen do více než dvaceti jazyků. 9 788074 704420 ISBN Doporučená978-80-7470-442-0cena359Kčvč.DPH

Západ byly rozhodnuty vidět v něm progresivního vůdce svých snů, dokonce i tehdy, když Putin nemilosrdně rozprášil ruská média, vyrval moc i bohatství z rukou byznysmenů a zlikvidoval křehce se rodící demokratické mechanismy. Během několika let byly odstraněny všechny překážky, jež by mu jakkoliv bránily v uplatnění nekontrolovatelné